RECENZE: Stačí nostalgie Bolka Polívky jako omluva za řídké představení?

Tato dvojice je zároveň tou, o které inscenace vypráví a z jejíhož charakteru a vzájemného vztahu těží.

Polívka hru ovšem napsal a zrežíroval zhruba šest let po smrti svého přítele, takže ji lze vnímat i jako očividné tesknění nejen nad Pecou, ale i nad nenávratně uplynulými časy, kdy všichni žili, tvořili i pili na plný plyn.

A vlastně jako smutnění nad celým pozvolna uplynulým a nenávratným životaběhem. K čemuž slouží návrat zesnulého Peci coby anděla, hraného Bolkem Polívkou, do žhavé současnosti, ve výsledku ale hlavně do sklepní kavárny Bezčasí.

Tam se andělský Peca a Bolek, jehož ztělesňuje nejstarší Polívkův syn Vladimír, setkávají s dalšími slavnými návštěvníky někdejšího sekt baru Venuše, básníky Janem Skácelem a Oldřichem Mikuláškem, malířem Aloisem Mikulkou, hercem Arnoštem Goldflamem nebo spisovatelem Pavlem Řezníčkem. Především tedy s kumpány, kteří už také odešli na „druhý břeh“.

Anděla v lihu lze zkrátka vnímat jako poněkud dojemné rekviem šestasedmdesátiletého Polívky, k němuž si kromě nejstaršího syna Vladimíra přizval v menších rolích i své dva mladší potomky Jana a Františka, takže bychom této víceméně „rodinné besídce“ mohli a měli mnohé odpustit.

Jenomže jde také o řádnou repertoárovou hru Divadla Bolka Polívky a tady je třeba zmínit jistou rozvleklost, zaviněnou především řídce rozesetými dějovými nápady po takřka dvouhodinové inscenaci. A bohužel i ubývající síly hlavního protagonisty a malou nebo žádnou hereckou zkušenost těch ostatních.

Z nich je třeba vyjmout jedině „vyhraného“ Vladimíra Polívku, zde vcelku zdatně imitujícího svého otce, a částečně i syna Jana v několika dalších roličkách. Zatímco další Polívkův syn František o sobě dojemně tuší, že herectví není (zatím?) jeho parketa, ale naštěstí mu jsou v celém kusu přisouzeny jen parodické úlohy, takže se o skutečný výkon ani nemusí pokoušet.

Všichni zbylí „herci“, ztvárnění především bývalými divadelními techniky a podobnými profesemi, své úlohy prostě jen deklamují.

Všichni samozřejmě víme, že stáří stojí za houby, a stýská se nám po dnech, kdy sil spíše přebývalo, než se jich nedostávalo. Ale stačí tento stesk po kdysi skvělém a invenčním mimovi a jeho nejlepším příteli jako omluva za představení, kde se kromě starých historek, několika špílců, vulgarit a jímavého citu nad syny vystupujícími láskyplně se svým starým otcem dočkáme vlastně jen té nostalgie?