Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Anthem Madeleine Peyrouxové. Lahodná hudba o bezpráví a samotě

Kultura

  18:00
PAŘÍŽ - Také Madeleine Peyrouxová cítila potřebu vyjádřit písněmi deziluzi ze současné společenské rozpolcenosti.

Prasklinou přichází světlo i Madeleine Peyrouxová. foto: YANN ORHAN

Americká zpěvačka, která začínala buskingem v ulicích Paříže, zvolila jako titulní píseň jinak autorského alba Anthem předělávku Leonarda Cohena. „To proto, že Cohenova Anthem (Hymna) se stala mojí osobní hymnou. Drží pohromadě všechny příběhy, které na desce zpívám,“ vysvětlila Madeleine Peyrouxová na svých webových stránkách. Zdůrazňuje přitom Cohenův verš „ve všem se objevují praskliny, ale právě jimi se dovnitř dostává světlo“. Hned úvodní píseň On My Own jako kdyby ono pozitivní vyznění negovala: „Venku je jasný den, jenže nic z toho není skutečné / procházím ulicemi... a co mi tu chybí?“ vyjádřila zpěvem pocit rozčarování. Který, jak dodává prozaicky, „cítila po posledních prezidentských volbách, když se na nás hrnul konstantní proud zpráv“. Většina písní pro chystané album totiž začala vznikat právě v roce 2016.

Píseň Brand New Deal ještě přitvrzuje slovy o planých populistických slibech lovců moci, o arogantní necitlivosti k cizímu neštěstí, „ráji predátorů“ a „zákonech na prodej“, záměrnému dezinformování, nedovzdělání v sociálních věcech, diskriminaci. Text přitom působivě kontrastuje s hravým rytmem bossa novy. Aby poslání desky podtrhla, vypůjčila si zpěvačka na závěr ke zhudebnění slavnou báseň Paula Éluarda Liberté z dob okupace Francie.

Album ovšem není prvoplánově politické ani negativní. S výjimkou Brand New Deal a několika momentů neslyšíme protestsongy, obžaloby abstraktní moci, konfrontace s pomyslnou „druhou stranou“. Leitmotivem jsou spíš osobní pocity smutku z nefunkční společnosti nebo samota a opuštěnost jako taková. Ale nikoliv bezvýchodná. Madeleine nezapomíná připomenout: „... mohli bychom také tančit, i když voda stoupá / i když mě pak políbíš na rozloučenou,“ (We Might As Well Dance) av hlase jí nezní sarkasmus ani deprese, spíš smířlivý optimismus a výzva.

Brilantní týmová práce

Ačkoliv by titulní coververze mohla naznačovat opak, Madeleine Peyrouxová se nevrátila k folkovým či folkrockovým evergreenům. Natož k interpretaci standardů tradičního popu. Anthem naopak patří k jejím nejvíce autorským titulům.

Madeleine už dříve psala sama i se spoluautory, tentokrát však zvolila jiný přístup: „Zavřeli jsme se s celou kapelou v jedné místnosti, přemýšleli nad událostmi ve světě a dali volný průběh vykřesávání nápadů.“ Písním podepsaným společně celým týmem to prospělo. Možná jde o vůbec nejsilnější zpěvaččinu kolekci písní.

Zásadní zásluhu na tom určitě má dlouholetý zpěvaččin spoluhráč a producent, basista a skladatel Larry Klein, známý i spoluprací s Joni Mitchellovou, Bobem Dylanem či Herbiem Hancockem. A tentokrát i kytarista a písničkář David Baerwald, který zásadně vypomohl s konečnou podobou textů. „Hluboce mě pohnuly kladné recenze alba, proto bych ráda připsala kredit Davidovi. Pokud naše původní písně obstojí vedle textů Cohenova a Éluardova, je to především díky němu,“ snižuje Madeleine Peyrouxová svůj autorský přínos. Prvotní nápady, vyjádřený názor a témata jsou ovšem stejně jako schopnost vybrat si vhodné umělecké partnery zcela její. Stejně jako přesvědčivost zpěvu, emotivního i technicky „ohebného“, kritikou právem, byť zjednodušeně srovnávaného s legendami jako Ella Fitzgeraldová a Billie Holidayová.

Zpěvačka se tentokrát úspěšně snaží také o interpretaci relativně razantní, tedy míněno v něžném měřítku Madeleine. Například ve zmíněné písni The Brand New Deal, bluesrockově důrazné Down On Me nebo odlehčeně taneční Party Tyme. Zde jde ovšem o ironii vyjádřenou už názvem s „y“ ve slově „time“.

Ctitelé křehčího, akustičtějšího stylu zpěvačky ale nepřijdou zkrátka. K vrcholům alba patří countryovými mýty načichlá sladkobolná balada All My Heroes, v níž se vypravěčka „probudí v divočině lží a snaží se najít vhodný převlek“, aby nakonec přiznala, že jejími hrdiny stejně vždy byli „ti, kteří si mysleli, že selhali, smolaři, padlí svatí, snílci, buřiči, rebelové na útěku“. Nebo Lullaby, kterou ozdobil arménský virtuóz Djivan Gasparyan tesknými vyhrávkami na duduk, a symbolicky tak poslal náladu písně až na Přední východ. „Lullaby(Ukolébavka), povstala z obrazu solidarity žen někde v kocábce uprostřed mořské prázdnoty, které zpívají svým dětem, nebo možná spíš samy sobě, aby našly sílu čelit nepřízni světa,“ prozradila Peyrouxová prvotní inspiraci.

Obal desky zdobí trikolóra a řada písní destiluje hořkost a rozčarování, ale celkový obsah má dále k bojovnosti, blíže k výzvě ke konstruktivní solidaritě. Přispívají k tomu nejen verše s příslovečným světýlkem na konci tunelu, ale také elegance a kultivovanost samotné hudby.

Madeleine Peyrouxová: Anthem

Verve/Decca, 2018

Autor: