Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Antický osud Jiřiny Štěpničkové. Snímek Past je kultivovaný, ale málo barvitý

Kultura

  18:00
PRAHA - Těžký úkol vzal na svá bedra režisér Viktor Polesný, když se rozhodl natočit televizní film o osudu herečky Jiřiny Štěpničkové, která byla odsouzena k mnoha letům kriminálu za pokus o opuštění republiky v roce 1951. I přes výborný, psychologicky věrohodný výkon Zuzany Stivínové v hlavní roli vznikl snímek, který hrůznou dobu počátku padesátých let zprostředkovává někdy až učebnicově a schematicky.

Snímek Past (2020). Režie: Viktor Polesný. foto: Česká televize

Případ Jiřiny Štěpničkové patří k ostudným kapitolám poválečného českého divadla, byl mnohokrát medializován, o Štěpničkové vznikly monografie a největší průlom do této záležitosti vnesly paměti Vlasty Chramostové. Ta na základě svědectví režiséra Pistoriuse označila čtyři herečky, které měly pro Štěpničkovou žádat smrt.

Snímek Past (2020). Režie: Viktor Polesný.
Snímek Past (2020). Režie: Viktor Polesný.

Zřetelné předobrazy

Viktor Polesný odmítá, že by šlo o hraný dokument, snímek je podle něj umělecká fikce. Jenže na to je až příliš konkrétní a figurují v něm známé děje a jména, případně se v něm objevují postavy, jejichž předobrazy jsou zřetelné – například Štěpničkové kolegyně Eva (Lenka Zahradnická), která se upíše StB kvůli manželovi, je Vlasta Chramostová, ostatně sám název filmu Past je zde víceznačný a upomíná na Chramostové film z roku 1950. Režisér Klánský (David Matásek) je zase herec Jiří Plachý, jehož sebevražedný skok z okna se nikdy nevysvětlil – a není vyloučeno, že za ním rovněž stála StB.

Nezdařená emigrace. Film Past vypráví dramatický osud herečky Jiřiny Štěpničkové

Fabulace ve scénáři je zjevně vedená snahou ještě zdůraznit zrůdnost režimu a jeho absurdnost a zřejmě i poukázat na jakési boží mlýny, které sice melou pomalu, ale jistě. Jenomže tady se scenárista a režisér v jedné osobě dostal na tenký led a scény, kdy zločince a fanatiky ve službách strany požírá systém, kterému sloužili, a zbabělce dohání svědomí, působí vykonstruovaně. Je to především scéna v kriminále, kam za Štěpničkovou přichází žena jejího vyšetřovatele (toho hraje Igor Orozovič), který upadl v nemilost. Prosí ji, aby svědčila v jeho prospěch, vždyť ji prý nebil a choval se slušně. Větší satisfakci by si žádná oběť komunismu nemohla přát, ale sotva ji kdy zažila.

Není pochyb o tom, že komunisty vedla třídní nenávist a závist, ale když v závěru vyšetřovatel odsouzené herečce vpálí, že ji potkal v roce 1948 v hotelu, kde ona byla jako hvězda, zatímco on tam bydlel v podnájmu ve vlhkém suterénu, vyzní to jak z Anny proletářky, jen v opačném gardu. Stejně tak když zlotřilec vozí své dítko o Vánocích ve šlapacím autíčku, zatímco Jiřinin malý synek v té době strádá bez matky i otce ve státním zařízení.

Záporné postavy od vyšetřovatele přes prokurátorku Matušínskou (opět skutečná postava v podání Kristýny Frejové) až po čtveřici hereckých kolegyň, které žádaly pro Štěpničkovou smrt, jsou až démonicky zlé kreatury, a tudíž neživotné, neboť zlo nemívá tak plakátovou podobu. Třeba tajemnice ředitele (Radka Fidlerová) je hystericky stažená fanatička, která vytkne mladému uchazeči o angažmá, že vyjádřením „zda X už není v Národě“ (myšleno, že není v angažmá na první scéně) snižuje velikost a význam Národního divadla.

Dialogy se učím z notýsku během jízdy v MHD, směje se herečka Taťjana Medvedcká

Ke karikatuře nemá daleko ani esenbačka (Miluše Bittnerová) starající se o děti v Dětské jizbě SNB, kam byl malý Jirka Samec umístěn po matčině zatčení. Polesný také k budování tísnivé atmosféry využil toho, že téměř paralelně s obviněním Štěpničkové probíhal proces se Slánským. S tím souvisí i výtvarné pojetí, uniformní ošklivost exteriérů a interiéru, v nichž se totalita odráží, ale celkový výraz nedosahuje takové intenzity jako třeba v nedávném televizním seriálu HBO Bez vědomí.

Polesný tedy odmítá, že by natočil hraný dokument, ale paradoxně tam, kde nechá mluvit fakta a skutečnost příliš neohýbá, je jeho snímek mnohem působivější a autentický. To je zejména první část filmu, která se drží reality, kupodivu nevadí, že od poslední Štěpničkové role královny Barbory v Jiráskově Janu Roháčovi v režii Jana Škody se rychlým střihem přeneseme k cestě vlakem na západní hranici, která je rovněž vylíčena dle dostupných svědectví, včetně detailů s aktovkou a malým Jirkou, kterého nesl převaděč agent. Komu by průběh útěku připadal neuvěřitelný a jeho aktéři naivní, si neumí představit míru zoufalství, již lidé tehdy prožívali. Pro dobu raných padesátých let je charakteristické, že to, co vyhlíží šíleně, je skutečné – jako historka o tom, jak obviněnému Šlingovi u soudu spadly kalhoty.

Žena s vnitřní silou i citlivostí

Zuzana Stivínová je výtečná herečka, a jakkoli se Polesného film propadá chvílemi do melodramatičnosti, ona nikdy. Patří k těm herečkám, které jen pohledem uhrají velkou emoci. Své Jiřině vtiskla velkou vnitřní sílu i senzitivnost, která zrazuje její fyzickou odolnost. Je křehká, ale naučila se to skrývat.

Polesný se v celém filmu snaží zdůraznit téma svědomí a osobní zodpovědnosti, řekněme, že mu to vychází jen částečně, tento motiv ujíždí opět trochu ke schematismu. Odráží se to na vylíčení postoje zde šesti statečných kolegů, kteří rezoluci proti Štěpničkové odmítli podepsat, a z druhé strany na postavě mladého herce, který ji viděl jedinkrát na zkoušce a nakonec podlehne nátlaku a jde proti ní svědčit. Jeho kariéra se tím skvěle nastartuje, on se posléze chce alespoň omluvit (tady je zřejmě použit fakt, že se Štěpničkové za podpis rezoluce přišla omluvit Karolina Slunéčková). Tuto situaci popsala i Vlasta Chramostová ve svých pamětech, též mladinká a nová členka souboru. Líčila například, jak se s Rudolfem Deylem pokoušeli z tíživé situace uniknout, ale cítila vinu, že nebyla tak statečná jako Josef Chvalina a jeho žena Lída Ostrčilová.

Goebbels byl kripl, měl sugestivní pohled a tvář ďábla. Baarová se zamilovala do jeho lásky, říkal Vávra

Většina aktérů příběhu už nežije, pohybujeme se v historii českého divadla, ale jeden svědek zůstal a jmenuje se Jiří Štěpnička a svou mámu neviděl dlouhých deset let, přišel o ni jako dítě a vrátila se mu jako dospívajícímu chlapci. I jemu komunisti poničili život a těžko si dnes představit, co musel prožít. Pro něj ani pro jeho matku shledání a další společný život nebyly jednoduché a je třeba podotknout, že Polesný s těmito fakty zacházel citlivě a třeba scéna, kdy malého Jirku surově zpovídá esenbák, vyznívá přesvědčivě a s velkou emocí.

Život Jiřiny Štěpničkové komunisti rozetli v půli a její příběh má téměř antický rozměr, Polesný končí jejím návratem z vězení a návštěvou představení vinohradského divadla. On by ale za zpracování stál i její další život, složitý víc než dost, hrála pak v Realistickém divadle a komunisti jí nikdy nedovolili přejít na pravý břeh Vltavy. Polesného snímek je vlastně kultivovaný, vedený touhou pojmenovat a ukázat zlo, ale strhujícímu, živému dramatu se přiblížil jen ve výkonu hlavní představitelky. Sedláčkova Bohéma téma umělec a totalita zvládla barvitěji a se silnější výpovědí.

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...