RECENZE: Antologie města duchů. Kritika se ve filmu mísí se soucitem a smutkem

Antologie města duchů i poté dál funguje jako drama o tom, jak těžké je vyrovnat se se zánikem. Zároveň do něj duchové přinášejí i pár dalších témat. Můžeme v nich vidět imigranty, kterých se a priori bojíme, i když oni jen čekají a chtějí kousek prostoru. Nebo připomínku minulosti, s níž se současníci musí naučit žít. Nebo i druh zombies, který vypadá a chová se jinak než obvykle a znervózňuje živé ne svou krvelačnou vražedností, ale jen svou přítomností.

Nevyčištěný filmový materiál

Režisér Denis Côté je sám velký hororový fanoušek, běžný strašidelný film by ho ale točit nebavilo. Jeho novinka si tak hraje s žánrem i s diváckým očekáváním. Hraje si také s běžnými definicemi normality, jako ostatně všechny Côtého filmy. Montrealský tvůrce se řadí k originálním tvůrcům s pestrou a četnou filmografií. Točí na filmový pás i na digitální kameru, příběh o lesbickém vztahu (Vic + Flo viděly medvěda), portrét kulturistů a dalších lidí, kteří chtějí překonat limity vlastního těla (Hladká kůže) nebo záznam života zvířat a lidí z jejich blízkosti (Bestiář).

Antologie města duchů, která měla premiéru v letošní soutěži berlínského filmového festivalu, patří k divácky vstřícnějším kouskům v rámci jeho tvorby a k vizuálně nejzajímavějším. Nevyčištěný 16mm filmový materiál dodává barevně desaturovanému obrazu poetickou syrovost, křehkost a pocit bezčasí, které podporuje i šedá kanadská zima.

Hledání identity

Atmosféra řekne v tomto portrétu jedné vesnice víc než slova, jistě víc než zápletka, na níž film nestojí. Zapadlá obec Irénée-les-Neiges čítá asi 200 obyvatel, všechny v Antologii nepoznáme, hlavních postav je přesto několik, od mladého bratra mrtvého a jeho matku přes osamělou, zvláštní dívku po zmíněnou ráznou starostku. Všechny nedávné události donutí, aby se po svém konfrontovali se svými pocity a stavem svého každodenního života. Přeneseně i se stavem své země.

Côté je filmař z Québeku, frankofonního místa uprostřed anglosaského státu, které podle něj neustále hledá svou identitu. On sám ji hledá, respektive prozkoumává ve svém díle, a další možností, jak číst Antologii, je tedy i jako obraz québecké komunity, jejíž představu o sobě samé ohrožují odchody starousedlíků, příchody cizinců a vlastní arogance.

Québecká duše

V Kanadě pojmenovala Antologie města duchů svůj první román z roku 2015 už Laurence Olivierová, režisér a scenárista si z něj kromě jména ponechal i pár dialogů a úvod a její duch přenesl na plátno pomocí vlastních nápadů.

Kritika a znepokojení se tu mísí s nostalgií a soucitem, melancholie se satirou a suchým humorem, psychologie s nadpřirozenem, smutek s nadějí, živí s mrtvými. V nekonvenčním díle lze pátrat po možných vlivech Twin Peaks, George Romera či Zóny soumraku, víc ho ovšem formovala právě québecká duše. Přestože podobné problémy se neřeší jen ve francouzsky mluvící části Kanady.