RECENZE: Bergman ho nikdy nezklamal. Cesty na sever jsou příjemně zhuštěné vylíčení životního kréda

Jsou to nejenom paměti, ale také vyznání severské literatuře a to vše je napsáno velmi svěže. A hlavně jde o barvité vylíčení toho, jak se dalo oněch dvacet normalizačních let přežít a nezbláznit se. Pomáhal smysl pro humor, který je u Černíka silně vyvinutý, a také jistý stoicismus. Ten umožnil s nadhledem pozorovat neskutečné jevy té doby, které zejména v oblasti kultury a umění nezřídka nabývaly rozměrů nekončící frašky. Pokud se ovšem člověk stal jejím aktérem, humor ho přecházel, ale jak známo, ve zpětném pohledu se mu zpravidla vrátil.

Černík se úvodem krátce věnuje rodinné historii, svým kořenům. Na vysokou školu, konkrétně na FF UK obor angličtina–švédština, se dostal v roce 1969, čili „za pět minut dvanáct“; o rok později už všechno vjelo do starých kolejí totalitního režimu a hranice už nebyly žádné korzo, což, jak dnešní mladý čtenář možná s překvapením zjistí, představovalo pro studium jazyka vážný problém. S tím si ale tehdejší vedení fakulty hlavu nelámalo, zdokonalení jazyka v dané zemi nepovažovalo za důležité, studium počátku sedmdesátých let mělo především žáky ideologicky vyzbrojit pro boj s právě poraženou kontrarevolucí. A znamenalo návrat „marxáků“ a dalších otrav. Pedagogové těch pseudověd byli příslušně přiboudlí a kupříkladu pedagog vědeckého komunismu se domníval, že jeho posluchači studují angličtinu a švýcarštinu.

Marný boj o stipendium Černíka provázel po celé studium, do Švédska se poprvé nakonec dostal jako turista po opakovaném škemrání o devizový příslib, a když se mu podařilo doložku prodloužit na dva měsíce, mohl sice pobývat v milované zemi, ale jak píše, okusil si pocity slavného románu Knuta Hamsuna Hlad.

S podobně zábavnou ironií pak Černík líčí své profesní začátky, kdy působil jako tlumočník při různých příležitostech, například tlumočil v kralupské kaučukárně, kde se montér z USA pokoušel marně uvést do provozu přístroj, který zřejmě jako zmetek dodal podplacený pracovník zahraničního obchodu. A jak známo, tlumočníkovi se vždy otvírají úžasné možnosti, může slova a významy příslušně posunovat, což zejména u švédštiny bylo nasnadě, a tak se delegace mladých švédských komunistů vrátila domů vyléčena z představy o socialistickém ráji.

Osud jménem Odeon

Další částí knížky je nesmírně zajímavé vzpomínání na práci v nakladatelství Odeon. Manýry tehdejšího režimu vystupují přesně už z pouhého popisu, jak se vydávaly knihy. Černík trefně konstatuje, že výroba knih připomínala spíš Gutenbergovy časy než současný stav, a líčí, jak neuvěřitelně zdlouhavá byla redakční příprava rukopisů. Vydání knih tak běžně trvalo několik let, o schvalovacích procesech a cenzuře ani nemluvě. To také dokládá několika šťavnatými příklady. Autor měl na starosti skandinávské literatury, dále pak finskou, vlámskou a nizozemskou. 

Přímo úchvatná je z hlediska časové prodlevy historie Vybraných spisů Augusta Strindberga. Myšlenka vznikla v padesátých letech, a i když byl autor bezpečně mrtvý, ukázal se být pro soudruhy nestravitelný, jelikož se v závěru svého života stal zaníceným vyznavačem mystického učení. Projekt byl probuzen a pak zase putoval k ledu, vydal ho až po roce 1989 Divadelní ústav. Samostatná a velmi zábavná kapitolka je věnovaná sexu a jeho přetlumočení do naší mateřštiny. Prudérní učitelky, které pobuřuje třeba slovník dvou puberťáků bavících se o dámském přirození, bohužel, jak víme z nedávných rozhlasových skandálů, vůbec nejsou minulostí, tahle hloupost s bolševikem neodvanula.

Černík také tvrdí, že si švédštinu vybral kvůli Bergmanovým filmům a švédskému hříchu. Ale dodává, že Bergman ho nikdy nezklamal. Pokud jde o sexuální volnost, konstatuje, že realita se často v zahraničí nafukovala, že šlo spíš o mýtus, a posléze neokonzervatismus a AIDS výrazně změnily postoje společnosti. Své lásce Bergmanovi se věnuje podrobněji a půvabné je líčení marných pokusů o rozhovor s tímto kultovním tvůrcem. A jsou tu líčeni i další severští autoři, jako nedávno zesnulý Per Olov Enquist, Olof Sundman, Lars Norén. Prvně jmenovaný dorazil do Prahy v listopadu 1989, ale byl v té době v „zajetí démona alkoholu“, takže žádné svědectví ze slavné revoluce nevydal. Černíkovi po letech přiznal, že si z Prahy ale vůbec nic nepamatuje.

Typické je, že poprvé na stipendium do Švédska – do Upssaly – Černík vyjel až v roce 1990, líčení předchozí anabáze udělení stipendia je rovněž z rodu nezapomenutelných bolševických kafkáren.

Rozpad Odeonu jej přivedl na volnou nohu a také k dětské literatuře, které se věnuje se značným úspěchem. A od osmdesátých let se také zabývá překládáním divadelních her a nutno říct, že vedle již zesnulého Františka Fröhlicha je jedním z nejlepších překladatelů severské dramatické tvorby; ať už jde o stěžejní Bergmanova divadelní díla jako Po zkoušce, nebo o dramatizace jako Podzimní sonáta a Fanny a Alexander, vždy dokázal vystihnout jeho groteskní styl, sžíravou ironii. Hodně také překládá Enquista (Ze života žížal), temného Larse Noréna (Okruh osob 3.1., Démoni).

Cesta na sever je osobní, vtipné a příjemně zhuštěné vylíčení životního kréda. Černík píše, že tak učinil hlavně pro vlastní potřebu, a doufá, že jeho zápisky zaujmou i jiné. Za sebe mohu prohlásit, že jsem se královsky bavila a potvrdily mi, že dobrý překladatel musí být i dobrý literát, který si rozumí se svou mateřštinou.