RECENZE: Bez praporů a ciferníků. Je dobře, že Elvis Costello vlastní moralitu nedodržuje

V sugestivně potemnělé skladbě Newspaper Plane (Vlaštovka z novinového papíru) Elvis Costello (66) napůl zpívá, napůl recituje verše „netrávím čas lakováním minulosti na růžovo / žiju pro budoucnost, protože vím, že nebude trvat dlouho“. Můžeme mu věřit, přede dvěma lety vyhrál boj s agresivní formou rakoviny. Taková zkušenost člověka změní.

Závod s časem se však dá podle písničkáře alespoň, ehm, „dočasně“ vyhrát. Titulní píseň Hey Clockface, natočená ve stylu tradičního meziválečného jazzu a citující evergreen How Can You Face Me? od pianisty Fatse Wallera a textaře Andyho Razafa, je rozverným návodem, jak toho dosáhnout. „Hej, ciferníku, ukradl si ty vzácné chvilky… ukradl mi srdce a odstranil ze mě pružinu / ale už se neopovažuj odpočítávat mi čas / na prázdné zdi zbyl jen hřebík / ciferníku, jak bys mi mohl čelit / po tom všem, čím jsem prošel?“

Ostatně když se Costello zamýšlel nad přerušením hraní kvůli karanténě, hledal na situaci i to dobré: „Kam vlastně všichni pořád pospícháme? Je fajn zpomalit.“

Deska však není monotematická a optimistické kusy střídají výpovědi velmi rozhořčené. Další ze zásadních skladeb je No Flag (Žádný prapor). Costello, sám přesvědčený a hlavně přesvědčivý kosmopolita, pacifista a filantrop, se v ní trefuje do rostoucích tendencí k nacionalismu, do ztráty prosté lidské citlivosti k „cizím“ tragédiím, neochoty pomoci: „Chceme všechno a nechceme se dělit / tváře, které nás lekají, vytlačit do vnějšího prostoru.“

Když se autora v rozhovoru pro časopis Variety ptali, zda v No Flag vykřesal hněv z dob svých postpunkových začátků, smál se. „Nemusím žít z minulosti a přivolávat onen druh starého vzteku. Všechnu zlost, kterou potřebuji ke psaní, mám k dispozici teď a tady. Jen mi ukažte jedinou píseň třeba z mojí desky This Year’s Model (1978), která by byla agresivnější než No Flag. Žádnou nenajdete.“

Pestrost z donucení

Pestrosti témat a nálad odpovídá i hudba. Nelze si představit mnoho umělců, kteří mohou beztrestně přeskočit od nabuzených rockových kytar a nervně dunících elektronických rytmických smyček k old-school kabaretnímu kousku, jazzovému retru či klasicizující baladě s klavírem a smyčci, jako je The Last Confession Of Vivian Whip. V Costellově podání to vše působí přirozeně.

Elvis Costello si s žánry nikdy nelámal hlavu, v diskografii má tituly novovlnné, klasicizující nebo třeba countryové. Většinou však šlo o stylově ucelená alba. Za až extrémní pestrost desky Hey Clockface však prý může koronavirová epidemie.

„Hráli jsme v UK, když se začala objevovat první volná místa v sále, přestože jsme věděli, že je totálně vyprodáno. Lidé nechtěli riskovat nákazu. Museli jsme zatroubit k ústupu, ostatně hranice Kanady (kde v Londýně narozený písničkář žije s manželkou, jazzovou zpěvačkou a pianistkou Dianou Krall a dvěma syny – pozn. aut.) byly před uzavřením. Když jsem se vzpamatoval z šoku, že jsem zahnaný domů, začal jsem poslouchat chystanou desku a přemýšlet, co s ní ještě udělat,“ vypráví písničkář.

Situaci vyřešil originálně. Místo zrušených koncertů naplánoval další natáčení, kterým navázal na základy pořízené se stálou kapelou „před koronou“ v New Yorku. Desku dokončoval tam, kde se zrovna díky lepší epidemiologické situaci točit smělo.

Do studia v Helsinkách zaletěl sám a také si sám natočil instrumentální základy několika písní. Pak se vydal do Paříže, kde spolupracoval s tamními jazzovými hudebníky: „A bylo to výborné, protože jsme o muzice moc nediskutovali. Neumím totiž francouzsky. Nikdo se mě neptal, jestli tuhle písničku chci zahrát jako jazz, jako klasiku nebo pop nebo co vlastně. Nepotřeboval jsem ztrácet čas pojmenováváním žánrů, raději jsem ho využil na psaní písní a zpívání.“

Vydání povedené desky Hey Clockface neznamená, že by Costello svůj autorský a muzikantský ajfr vyčerpal. Naopak. Klasicizující balada The Whirlwind s klavírem a violoncellem je upoutávkou na další projekt. Písničkář připravil téměř dvacet skladeb pro epidemií opožděnou broadwayskou muzikálovou adaptaci filmového dramatu A Face In The Crowd z roku 1957. Také se chystá přetočit svoji klasickou desku This Year’s Model ve španělštině, s latinskoamerickými zpěváky. Vlastní moralitu na téma „kam to všichni spěcháme“ zrovna důsledně nedodržuje. Což je pro Costellovy příznivce jedině dobře.