Kniha začíná vypsáním rodinné historie, která je poznamenaná neblahým rokem 1948. Oslzlý se narodil v roce 1945 v Konicích u Prostějova a jeho otec, který měl kožešnickou firmu, se po roce 1948 dočkal znárodnění. Předtím ještě zakoupil nové stroje, které soudruzi nechali odvézt do šrotu, protože kapitalistické mašiny v socialismu nejsou třeba, Albert Oslzlý je však až do roku 1968 splácel.
Syn kapitalistův pak měl zákaz ucházet se o studium na střední škole, musel do fabriky a ta ho konečně vyslala na studia – na strojní průmyslovku. Následovala další anabáze, byl přijatý na DAMU, ale soudruzi opět rozhodli, že smí studovat jen školu technického směru. Takže přišla další výhybka v podobě brněnského Vysokého učení technického.
To už ale Oslzlý fungoval v experimentálním souboru Quidam, se kterým se překvapivě dostal i do Londýna. Ale vrátil se, a jak píše, nikdy toho nelitoval. V té době už se mu taky podařilo proniknout na filozofickou fakultu na studium divadelní vědy a kunsthistorie, což bylo pro něj ideální spojení, neboť již dřív uvažoval o malířství.
Oslzlý ve spolupráci s editorkou Olgou Jeřábkovou vypráví věcně a se smyslem pro to, co je podstatné, nemiluje větvící se odbočky. Umí se suchým humorem a ironií jednoduše vylíčit absurdity, které mu vlastně stále vstupovaly do života. Ve svém vzpomínání se věnuje převážně věcem profesním, ty jsou ale spojené s řadou celoživotních přátelství a s lidmi, kteří se v divadelním prostředí pohybovali. A krásnou poklonu skládá i své milované ženě Evě.
Kniha je rozdělená do deseti chronologicky postupujících vyprávění. Třeba část věnovaná studiu na univerzitě, kterou Oslzlý skončil v roce 1973, je výmluvným svědectvím o utahujících se šroubech režimu, o prvních setkáních s estébáky. Z dnešního pohledu neuvěřitelná je historka o účasti na undergroundovém rockovém festivalu v Lanšperku, který skončil mimo jiné vyhazovem pozdějšího režiséra Ivo Krobota ze studií. Sem také patří první kontakty s kolegy z Provázku, konkrétně se Zdeňkem Pospíšilem.
Báječný život s Provázkem
V Oslzlého vzpomínání zaujímá pochopitelně největší prostor doba, kterou strávil v Huse na provázku, je to v každém ohledu autentická a přesná analýza života divadla, které si v normalizaci dokázalo uchovat tvůrčí svobodu, i když vykoupenou neskutečnými úhybnými manévry, stálým bojem s nadřízenými orgány. V querille s Městským výborem KSČ si ale divadelníci osvojili mazané metody, na které soudruzi nestačili.
Krásná je Oslzlého teorie bílých psíčků, kterou převzal od Bořivoje Srby. „Učil mě, že je potřeba vždycky mít mezi plánovanými tituly bílého psíčka, který přiláká pozornost cenzurních honicích psů, kteří se na něj vrhnou a rozcupují ho. Ve své ničivé zuřivosti už ale nepostřehnou, že ty ostatní tituly jsou hodně provokativní,“ líčí. V jeho prvním dramaturgickém plánu na Provázku sehrál bílého psíčka Hamlet, soudruzi měli obavy, co by asi z něj na Provázku vzniklo, dobře čichali, že by šlo o kritickou generační výpověď.
Oslzlý podotýká , že taktiku postupně propracoval do koncepce celého hejna bílých psíčků. Ale ještě lepší manévry prý umožnilo prosazování nepravidelné dramaturgie, jejíž charakter dovolil v té době nevídaný fígl – nebylo totiž nutné předkládat dramatické texty, protože scénář vznikal postupně při tvorbě inscenace. Konala se tudíž předváděčka a to v době, kdy byly rozeslané pozvánky na premiéru i vytisknuté programy a to už si soudruzi zákaz rozmysleli.
Oslzlý čtenáře provádí po řadě dnes již slavných inscenací, jak píše, každá měla svůj příběh a ten zdaleka nekončil premiérou. Od roku 1975 se k domácím úspěchům (Provázek byl o celé normalizaci vyprodaný) přidaly i úspěchy mezinárodní, i když divadlo mělo spoustu pozvání z prestižních festivalů v západní Evropě, pořád jeho výjezd visel na vlásku, soudruzi mohli rychle vše zatrhnout. V roce 1976 se Oslzlý poprvé stal uměleckým šéfem Provázku a vzápětí musel čelit největšímu existenčnímu ohrožení divadla, které souviselo s odmítnutím podpisu Anticharty a s přípravou nového restrikčního divadelního zákona.
Všechny peripetie jsou i po letech zajímavé a odhalují nejenom tehdejší mocenské praktiky, ale jsou i dokladem obrovského úsilí k prosazení běžných požadavků jako třeba uvést titul, který vybere dramaturgie. Tehdy se nad tím nikdo nepodivoval, ale bylo to vysilující a odebíralo to tvůrčí energii. Provázek nakonec spadl pod Státní divadlo Brno, čímž se dostal pod dohled Krajského výboru KSČ, který dozíral na více divadel a nemohl mu věnovat takovou pozornost.
Poslední dvě kapitoly tvoří osobní svědectví z listopadu 1989, pak se Oslzlý krátce zastavuje u své funkce poradce Václava Havla. V roce 1992 se vrátil na Provázek a závěrečná část je věnovaná polistopadové době, kdy také z jeho iniciativy v Brně vzniklo Centrum experimentálního divadla. Důležité mezníky tohoto období nechybějí, ale je to přece jenom letem světem. Možná by stálo za to ještě se k některým proměnám divadla ve svobodných podmínkách, které mají i svou odvrácenou tvář, vrátit.
