RECENZE: Bláznivý výlet na druhou stranu. Koncové světlo je divadelní úlet

Neúnavné experimentování na prknech Nové scény vydalo tentokrát plod esteticky zcela hraniční. Název jevištního díla připomíná popisy stavu při klinické smrti, jak je zpopularizoval kupříkladu Raymond Moody v Životě po životě, v básnivější formě se s nahlédnutím za konec pozemské pouti můžeme potkat v mytologii přírodních národů či v Tibetské knize mrtvých. Širokou paletu inspirace tohoto typu nabízí i programová brožura k inscenaci, jde o bizarní, i když vzrušující čtení s přídechem mystifikace. Jevištní tvar samotný nám však takový zážitek nenabídne.

První minuty inscenace vypadají docela slibně. Magdalena Borová ve své bezejmenné roli přesvědčivě sděluje, že ještě nechce umřít, má povinnosti vůči potomkům a ráda by třeba ještě viděla Benátky a Řím. Přistupují však tři další její spoluhráči, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov a Matyáš Řezníček, oděni v bílém a v bezvlasých parukách, trochu lékaři, trochu mimozemšťané, nejspíš ovšem duše zemřelých, kteří umírající konejší, berou ji mezi sebe, nabízejí též bílý oděv. Před kruhovým plátnem, které se sneslo z provaziště, si ji pak jakýmsi sofistikovaným, intenzivní světlo vyzařujícím mechanismem „naskenují“, na plátně zůstává ženin obrys a tato vizuální informace se pak vznese zpět, vzhůru. K tomu slyšíme věty, připravující každého z nás na jinou realitu, tu bez času a bez prostoru.

Jevištní situace, opakovaná také ve finále, by mohla odstartovat případné divácké usebrání, ba meditaci. Nastupuje ovšem forzírovaná, chaotická podívaná, kde, zdá se, je vše dovoleno. Objevují se motivy dávných rituálů s přechody mezi říší lidí a říší zvířat, protagonisté nastupují v dalších kostýmech, Rašilov například v modré zimní bundě i nestvůrném plátěném těle, do něhož se nasouká, Dudziaková ve vyzývavém kostýmku s převahou oranžové barvy.

Hudba, živě vyluzovaná Mojmírem Měchurou za mixážním pultem, hřmí, rozpoutá se i laserová show, o humorné šoky se postará většinou manipulace s kolou – z hlediště se alespoň jeví, že jde o tento nápoj, který tu supluje tekutiny od krve až po naftu. Amplifikované hlasy herců traktují témata systémem páté přes deváté, smrt individua se prolne s možným zánikem civilizace.

Nechybí ani ekologické naléhání. Při vyprávění o holi na dalekou cestu se na jevišti objeví Matyášem Řezníčkem z hlediště přinesený veliký červený „kámen“, na nějž jsou pak zespoda, z propadliště, připevněny další podobné objekty. A také se promítá. Všechno možné, lidé i zvířata. Na plátně naskakují „informace“ z počítače, od kuse inspirativních vět po nesmyslné shluky písmen. Všechno v ohlušujícím a přitom jednotvárném proudu, tedy vlastně s absencí temporytmu. Do jevištních akcí se částečně zapojí i nápověda a zlatistě natřený kulturista (ostatně při děkovačce se chovající jako hlavní hvězda). Nedlouho před koncem dojde ke ztišení tohoto balábile a zásvětní poutí znavená postava, jíž se Magdalena Borová přes různá převtělení opět připomene, se hřeje u ohníčku, kam s ní usedli ostatní tři protagonisté s maskami liščích mord.

Přestože mě protagonisté i režisér v jiných projektech přesvědčili – někteří již mnohokrát – o svém talentu a umu, považuji Koncové světlo za největší „úlet“ činohry Národního divadla hned vedle Zbyhoně, premiérovaného před necelými dvěma lety.