Pátek 3. dubna 2020svátek má Richard 10 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Bože, co všechno spolu souvisí. Esterházy z vesmíru obhlíží textové pletivo

Péter Esterházy na archivním snímku z Prahy z roku 2008. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Péter Esterházy na archivním snímku z Prahy z roku 2008. | foto: MAFRA

PRAHA Maďarská literatura posledního půlstoletí? To jsou Imre Kertész, Péter Nádas, László Krasznahorkai, Szilárd Borbély – a Péter Esterházy (1950–2016). Známe je všechny dobře z českých překladů, ale toho posledního asi nejvíc. Přednedávnem tu vyšla jeho osmá kniha. Jmenuje se Deník se sl. Inivkou.

Ten název může znít trochu zvláštně, ale textu padne jako ulitý: 1) žánrově jde o deník, 2) autorova slinivka, respektive rakovina, která ji žere, je společným jmenovatelem zápisů, 3) hravý profil „slečny Inivky“ skvěle koresponduje s hlavní autorovou zbraní, kterou si vybral pro svou poslední zteč – s humorem.

Spanilomyslná slečna

Kniha má časový rámec květen 2015 až březen 2016. V červenci 2016 Esterházy zemřel. Jde tedy jasně o text, který byl psán rovnou ze života, který vyrostl přímo z aktuální zkušenosti. Žádná bilance, retrospektiva nebo autobiografie, ale všetečné ohledávání a konstatování nového, mezního stavu. Všechno tu běží docela zběsile. Žádná linearita, číst lze odkudkoli kamkoli (stačí vygumovat datace). Esterházy své ochořelé slinivce tyká, oslovuje ji „spanilomyslná slečno“, „darling“ nebo „broučínku“, koketuje s ní, svádí ji a vyzývá k různým sexuálním aktivitám. Je jasné proč: libidinózní linka textu vyvažuje předpokládanou smrt; může fungovat magicky, jako zaříkání. Ten zběsilý, nekočírovaný pohyb určuje i konstrukci textu, kdy jsou kolážovány stovky a stovky fragmentů hlava nehlava. I tady platí: život je dynamický, smrt je statická. Z jakékoli strany, nahoře i dole. Poezie slasti chce prostě rozdrtit prózu reality. A je v řádu nejen romantickém, ale obecně lidském, že nerozdrtí, že v souboji podlehne.

Esterházy je jasným postmodernistou. „Bože, co všechno spolu souvisí,“ zapisuje si jednoho dne. A ty souvislosti nejdou jenom napříč motivy, ať posbíranými v nejbližší realitě (nemocnice, přátelé, rodina), nebo vybranými ze vzdálených fikčních světů (od Susan Sontagové přes zmíněného Nádase po Rolanda Barthesa), ale i jazykovými a stylistickými vrstvami. Esterházy mluví jako noblesní aristokrat i přisprostlý chlápek z ulice, sleduje jedním okem Boha a druhým své přirození. Moment defekace vystřídá otázkou, jestli náhodou Bůh nemá výčitky. Chvíli to připomíná divoce roztočený surrealistický kolotoč, jindy experiment z Dílny potenciální literatury, kde pracovali třeba Raymond Queneau nebo Georges Perec. Emoce jsou ale u Esterházyho nad rozum, bezprostřednímu záznamu dává přednost před analytickým odstupem; jeho text má „zvýšenou teplotu“. S rizikem, že ne vždycky je zřejmé, jestli jde o nezávazný bonmot, nebo ostrou introspekci.

Pořád a věčně

A ta komika? Srandu si dělá Esterházy průběžně ze všeho: z Boha i člověka, ze svého uvadajícího těla i z role veřejně známého spisovatele, ze svého čtenáře i potenciálního překladatele. Komika je hráz, shazuje tragickou realitu, dává dočasně pocit bezpečí. Když dokázal smích rozbourat totalitní režim před devětaosmdesátým rokem, proč by to nešlo teď s rakovinou, říká si Esterházy. Jenže není nemoc jako nemoc. A spisovatel to ví dobře. Přestože v textu prohlašuje, že rozhodně nechce zemřít, implicitně se svým koncem počítá. Takže je jasné, co jediné mu zbývá: „... nedokážu se vymanit ze slov.“ Slova ho drží naživu, řeč ho nese, její meandry, tišiny, spodní proudy. Řeč zůstane i po smrti. Co víc: v řeči může spisovatel vstát z mrtvých. Esterházy to už ostatně vyzkoušel v Pomocných slovesech srdce, kde takto vrátil do života svou matku. Ale něco za něco: v tom samém textu nechal zemřít sám sebe.

Péter Esterházy je literát-kosmonaut, který z vesmíru obhlíží globální textové pletivo. Vidí všude: „Každá věta je vytržená z nějakého kontextu.“ Jenže co dělat, když řeč je poslední útočiště a „nedělat nic není dobré“? Spřádat nové kontexty, garantované jedinečnou osobní zkušeností. S nadějí, že aspoň v textu spisovatel nezemře. Poslední věta Deníku se sl. Inivkou zní: „Docela dobrou poslední větou by bylo, že ,pořád‘ přepisuji na ,věčně‘.“

PÉTER ESTERHÁZY: DENÍK SE SL. INIVKOU

Překlad: Robert Svoboda

Dybbuk, Praha 2019, 200 stran

Premium

KOMENTÁŘ: Po dvou měsících přijde rozvrat. Nečekejme na pomoc, konejme!

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním výpadku už hrozí naprostý rozvrat výroby,...

Premium

Španělská nepoučitelnost. Proč zde koronavirus řádí jako v Itálii nebo Číně

Španělští zdravotníci přiváží jednu z madridských seniorek do hotelu, ve kterém... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Dlouhé týdny Španělé sledovali, co se děje v Číně, Íránu a Itálii. Ale nepoučili se. Laxní politici opakují stejné...

Premium

Storno přijde draho, Češi nechají cestovkám desetitisíce za ­propadlé zájezdy

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přijít o desítky tisíc za neuskutečněné zájezdy je problém, se kterým se potýká řada českých klientů cestovních...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!