Diskuse na téma historické přesnosti Koruny v britských médiích připomněla nedávnou petici našich předních intelektuálů, kteří vyrazili na obranu Václava Havla, jehož obraz je podle jejich názoru ve filmu Havel nepříjemně a nelichotivě zkreslený. Co se o významné osobnosti smí říct a jaký obraz jí náleží jednou provždy?
  |
Spory o to, co všechno je pravda a nic než pravda a co si můžeme o různých velikánech a okamžicích historie vymýšlet, mohou skončit u otázky, zda upalovala myš přes starý peršan v budoáru královny matky, když ta napjatě čekala, až zadrnčí telefon a princ Charles oznámí, že požádal Dianu o ruku.
F jako Fikce
První desetidílná série britského seriálu Koruna, produkovaná společností Netflix, odstartovala v roce 2016, čtvrtá řada se vysílala právě teď. I britský ministr kultury o seriálu řekl, že je to skvělé dílo, ale obává se, že především mladší diváci, kteří zobrazované události nezažili, nepochopí, kdy jde o fikci a kdy o pravdivá historická fakta. Komentátor Guardianu Simon Jenkins dokonce seriál obvinil z falšování historie, což je podle něho stejně nebezpečné jako fake news. Žádá, aby v pravém rohu na obrazovce bylo umístěno písmeno F jako Fikce. Je přesvědčený, že nemůže existovat jiná pravda pro historiky a novináře a jiná pro umělecké zpracování.
Naopak Charlotte Higginsová z Guardianu si myslí, že je ministr poněkud mimo realitu, když divákovi taková upozornění ordinuje.
Seriál zobrazuje padesát let vlády královny Alžběty II., život její rodiny a současně i politické turbulence a proměny impéria pod její vládou. Pro všechny příznivce i nepříznivce koruny a monarchie (a není jich v Británii málo) je nejpřitažlivější právě tam, kde odhaluje drama rodinné a vztahové, ukryté v palácových zdech. O tom se vždy spekulovalo a v různých obdobích, především za života Lady Di, bylo předmětem ostré kritiky veřejnosti.
Soukromí takhle vysoko postavených celebrit je ale současně velmi tenký led a vyžaduje od tvůrců značnou zodpovědnost při znázorňování interních a intimních věcí, jakými jsou například rozhovory v palácových ložnicích. Každému divákovi by mělo být jasné, jak vysoká „emoční daň“ se za ochranu koruny a monarchie platí. Podle herečky Heleny Bonham Carterové, která hraje ve čtvrté sérii královninu sestru Margaret, mají tvůrci přímo morální zodpovědnost otevřeně divákům přiznat, že se jedná o drama, a ne o dokument.
Kritika se snáší i na faktické nepřesnosti, například že je královna špatně oblečená na slavnost nesení vlajky (Trooping the Colour) při svých narozeninách, nebo že to princ Charles vůbec neumí s rybářský prutem. Ale výtky, které se týkají jednotlivých členů rodiny, je hravě převálcují. Ve čtvrté sérii jde především o prince Charlese, jeho vztah a posléze manželství s Dianou Spencerovou. A jelikož si čtvrtá řada klestí cestu komplikovanými 70. a 80. lety, vstupuje na scénu i Margaret Thatcherová, její rodinné vztahy, posléze triumfální vítězství v boji o Falklandy a nakonec tvrdý pád.
Nikdo se za zdi paláce ke královské rodině nedostal blíž než korespondentka Jenniffer Bondová, která o paláci psala třicet let. V podcastu Guardianu uvedla, že ani ona neměla přístup k členům rodiny, jak si veřejnost představovala. Například s královnou se nikdy neocitla sama. Vždy musela pracovat za pomoci všech možných sekretářů a „ladies“ a bylo velmi těžké se dozvědět pravdu. Ne všechno se v seriálu odehrává přesně podle skutečnosti, ale Bondová umí rozlišit „žánry“, chápe, že bylo nutné některé situace dramatizovat. Že je to z poloviny pravda a z poloviny fikce, jí nebrání v tom, aby seriál milovala, koneckonců to byl její život.
Pravda, byť někdy zkreslená
Královská rodina brala vždy média a novináře jako nutné zlo, se kterým se musí žít. Obraz koruny z pohledu jejich tiskového mluvčího a novinářů BBC byl málokdy totožný. Extrémně složitý vztah měla Bondová s princeznou Annou, sestrou Charlese, která tisk nenáviděla.
V seriálu nazývá novináře bastardy a její portrét je podle Bondové pravdivý. Příšerně žárlila na Dianu a Bondové vyčítala, že je neustále srovnává. Bondová s oběma podnikla cestu do Afriky a rozdíl byl podle ní markantní. Například Anna nesundala rukavice, když se setkávala s lidmi v nemocnicích, kdežto Diana nemocné objímala. Jednou prý Anna Dianě řekla, že jestli se k ní Bondová přiblíží, zastřelí ji, čemuž se Bondová srdečně zasmála.
Na rozdíl od Anny je obraz prince Charlese značně zkreslený. Ze seriálu nevychází moc dobře. Jako permanentně ukřivděného a chladně mstivého ho Bondová neznala. Ale jak to mohlo jít dohromady? On miloval Debussyho, Diana Dire Straits, on miloval Skotsko a lov, ona milovala život v Londýně atd. O Charlesově vztahu ke Camille Parker Bowlesové ani nemluvě.
Podle Bondové je přehnaná i scéna, ve které královna požádá svého sekretáře, aby jí zorganizoval setkání, de facto briefing, s každým z jejích dětí a sepsal jí, jaké mají zájmy a koníčky, aby nevypadala, že se o ně nezajímá. Něco takového by prý královna neudělala, ale současně přiznává, že královna byla tak zaměstnaná, že se určitě schůzky musely náležitě plánovat, a že si navíc členové rodiny, i když byli všichni v paláci, psali dopisy. Teď už si zřejmě mailují nebo textují. V každém zkreslení zůstane kus pravdy.
Všechny výtky padají na hlavu Petera Morgana, scenáristy a producenta celého obdivuhodného díla. Přestože je to zakázka pro televizi, točí ročně deset téměř hodinových filmů, což přiznává, že je vražedné. Díky tomu, že je producentem Netflix, má každá série nepředstavitelný rozpočet 50 milionů liber. Morgan je přesvědčený o tom, že existuje úmluva s divákem, který chápe, že faktografické nepřesnosti jsou nevyhnutelné. Například z důvodu zhuštění příběhu se nějaká událost nestala tam, nebo tehdy, jak to napsal, ale vždy má pravdivé jádro. Důkladné rešerše jsou pro scenáristu naprosto zásadní. „Někdy se musíte vzdát faktické přesnosti, ale nikdy se nesmíte vzdát pravdy.“
Morgan sám má specifický vztah k médiím, vyhýbá se jim. Nechce, aby o něm někdo něco věděl, přestože má na kontě řadu oceňovaných her a scénářů a mohl by být „celebritou“. Podle něj by si spisovatelé, kteří se objevují příliš často v televizních pořadech, měli dát pozor na to, aby se nestali součástí establishmentu. Protože establishment zabíjí uměleckou kreativitu.
Historie není minulost
Morgan se nepovažuje tak docela za Brita, otec byl německý Žid, matka polská katolička. Možná proto nemá zábrany psát o mocných mužích a ženách Anglie. Zásadní pro něho byla přednáška BBC, na které spisovatelka historických románů Hilary Mantelová publiku řekla, že historie není minulost, ale metoda. Metoda, kterou si lidstvo vyvinulo proto, aby si dokázalo svou neznalost minulosti nějak zorganizovat. Historie je záznam toho, co z ní zbylo. Spisovatel si pak může představovat všechna ta bílá místa. A ta jsou nevyhnutelně „zaneřáděná odpadky“.
O práci scenáristy se vyjádřil i princ Charles. Při jednom setkání Morganovi s patřičnou obřadností a odérem bonmotu řekl, že je „nakloněný tomu si myslet, že nejdůležitější není to, co v příběhu zůstane, ale to, co se z něj vypustí“. Morgan považuje právě Charlese za jednu z postav, vůči které cítíte současně sympatie i kritický odstup, což je pravděpodobně běžně rozšířený vztah lidí k monarchii jako takové. „Jako instituce je neobhajitelná, samozřejmě. Přesto je tak zatraceně směšná, že se neubráníte tomu, že vám je těch lidí i trochu líto.“ Morgan chápe, proč by někteří Angličané chtěli, aby už tahle instituce zmizela. Ale současně je docela hrdý na to, že stále ještě trvá.
KORUNA (IV. ŘADA)Uvádí Netflix |
