6. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Český ráj. Když do sauny, tak jedině s Jaroslavem Rudišem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Knihy a pot. Český ráj Jaroslava Rudiše (vlevo) se dostává na pulty... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Knihy a pot. Český ráj Jaroslava Rudiše (vlevo) se dostává na pulty... | foto: ČTK

PRAHA Jaroslav Rudiš vydal po pěti letech novou knihu, svou šestou prózu. Dal jí ironický titul Český ráj. Parta chlápků různých generací tu při pravidelném saunování dává nahlédnout do různých pater svých tragigroteskních životů. Ale Rudišova dvousetstránková novinka nabízí víc, mnohem víc.

Jaroslav Rudiš, ročník 1972, absolvent germanistiky a historie, je jasný fenomén. Sbírá body, kamkoli sáhne: daří se mu v próze, v komiksu, v animovaném filmu, vyzkoušel si kabaret, rozhlasovou hru, kafkovsky laděnou muziku. Před pár lety přispěl rozsáhlou studií k novému vydání Haškova Švejka v němčině, hostoval jako učitel na slavné Humboldtově univerzitě v Berlíně, letos na jaře převzal v Lipsku prestižní a štědře dotovanou Cenu literárních domů.

V Německu je doma víc než jednou nohou. A jistě nejen proto, že vládne bravurně jazykem a některé texty sází na papír rovnou v němčině. Zřejmě taky něco říká. Co, jakým způsobem –a komu?

Čtená zkouška. Snímek Národní třída (2018). Režie: Štěpán Altrichter.
Čtená zkouška. Snímek Národní třída (2018). Režie: Štěpán Altrichter.

Smích nad sebou

Rudiš už od své prvotiny Nebe pod Berlínem (2002), která ho katapultovala mezi žádané reprezentanty evropské literatury po roce 2000, chytře balancuje mezi vysokou literaturou a kýčem. Podobně jako Michal Viewegh. Rudiš ale volí pro svou práci jiné pojmy: pop a punk. Punkový je střih jeho textů: holé, jednoduché věty, které pádí kupředu hlavně skrz přímou řeč, v monolozích, dialozích, trialozích atd. Minimum popisu, kulis, žádné psychologické studie hlavního hrdiny; minimum stylizace. Rudiš vsadil na dynamický řečový proud, mluvené slovo hospody, rušné ulice, posledního nočního metra. Vzorem je mu Bohumil Hrabal, současníkem třeba Emil Hakl.

Popová je pak „snesitelná lehkost“, s níž Rudiš podává vybraná témata. Není analytický typ, který soustředěně kutá „na svém“, není naléhavý existencialista, filozofující literát. Ovšem nesype ze sebe ani černobílé pravdy, nemoralizuje, nekáže. V Českém ráji si bere své nejen z Hrabala a spol., ale taky z absurdní grotesky, třeba Ioneskovy nebo Voskovce a Wericha, a možná trochu i z umanuté repetitivnosti prozaických světů Thomase Bernharda.

Vybavuje své figury do fikčního života návratnou replikou, která je schopna z jakékoli tragédie vykřesat časem komedii čili osvobozující smích nad sebou samým. To platí jak pro řadu postav, které „potí svoje těla i duše“ v autorově novince, tak nakonec pro autora samotného.

„Hlášky“, „storky“, orgány

Rudišův punkový styl má ovšem svá plus i minus. Protože v novince autor spoléhá skoro bezvýhradně na sílu spontánně vršených promluv, které jsou buď povahy stručné a pádné „hlášky“, anebo rozvitější, výpravnější „storky“, vytrácí se místy z jeho novely kvalita vyprávění, literárnost –a nahrazuje ji kvalita jiná: síla vlastní dramatickému textu nebo filmovému scénáři. Divadelní je ostatně i situace, v níž se parta od počátku do konce své fikční anabáze nachází. Sauna je jasně vymezený a symbolicky vydatně nabitý prostor: na jedné straně vězení, které týrá tělesnou schránku svých dočasných obyvatel nadměrnými teplotami, na straně druhé pak zpovědnice, kde mají horké hlavy jedinečnou šanci vypotit ze sebe všechno toxické, co je tíží na duši.

Rudiš navíc své aktéry vysvlékl i z jejich jmen. Hrají v Českém ráji jenom jako charakteristiky: „ten, co rozváží psí žrádlo“, „ten, co je v důchodu“, „ten, co mu umřela žena“, „ten, co prodává pojištění“, „ten, co je úplně nejmladší“. Celkem jich je kolem patnácti, a když roztočí kolotoč svých replik naplno, stříká z nich nejen pot, ale někdy taky krev. Rysy nereflektované infantility vykazuje svým chováním hlavně „ten, co byl mistr republiky ve stolním tenise“; svou stereotypní nabídkou, jestli chce jeho oponent „do držky“, připomíná nápadně malého Albína z Goscinnyho Mikulášových patálií, který chtěl na potkání rozdávat rány „do nosu“. Jeho protiváhou je pak „ten, co je doktor přes ženské orgány“, zvláštně rozjímavý klidný typ, který tlumí vznícené vášně a jako nejlepší lék předepisuje tři plzně.

Místo ve světě

Z hovorů, které Rudišovy figurky vedou, je velmi rychle zřejmý společný jmenovatel, platný jak pro patnáctku saunařů, tak pro zbytek (fikčního) světa: rezignace na budoucnost, strach z přítomnosti, útěk do bezpečí minulého. Prostě regrese, zoufalé vyklízení pozic, které buď dobyli, anebo spíš získali ve světě. Rudišovy postavy často tematizují jak nesourodost mužského a ženského prvku, tak jistou příchylnost k sebezáhubě, danou především neschopností být šťastný, spokojený sám se sebou, znát své místo ve světě. Na přetřes proto přicházejí nejrůznější možné formy náhražek, symbolických útěků, které se postupně mění ve zhoubné závislosti: na sexu, alkoholu, spánku, jídle, hubnutí, zběsilé jízdě na kole nebo autem. A samozřejmě strach z cizího, neznámého jako vděčný bonus.

Postupem času, který v knize opisuje kruh jednoho roku od podzimu do podzimu, vyhřezávají jejich nešťastné duše čím dál víc. A slovo se skrz pot a páru stává tělem: jeden se zblázní, druhý koupí hrobku, třetí odchází ze země, čtvrtý se rozvádí, pátý se pokusí o sebevraždu, šestý má vidiny. Trhliny v jejich životech se zvětšují, hranice mezi rozumem a iracionalitou na několika místech povolí, příběh graduje – a finále patří definitivnímu rozvratu. Jistotu totiž ztrácí nejen subjekt (čím dál víc saunařů je v psychické nerovnováze), ale i objekt (saunu brzy zavřou a zboří). Zbývá jediné: nahlédnout, co je k mání za kulisami, jestli reálný život, anebo smrt, nicota.

Jaroslav Rudiš - Český ráj.

Jaroslav Rudiš - Český ráj.

Peklo a ráj

Mohlo by se zdát, že Český ráj je próza především pro muže, když je o mužích. Ale není. Rudišova kniha prostě bilancuje, v jaké kondici se dneska nachází bílý muž a jeho slavný projekt euro- americké civilizace. Není to dvakrát veselá vizitka. A týká se obou pohlaví.

Na mužské straně krize, vyklízení pozic, stahování se do symbolického bezpečí prenatálního stavu; návrat do milosrdné tmy, nicoty a zapomnění, kterým se rozléhá jen nekonečné ticho. Zatímco z ženské sauny za zdí se ozývá po celý čas Českého ráje veselé chichotání a saunérka, která má na starosti úklid, se projevuje buď ironickým odstupem, anebo mohutným, bouřlivým zpěvem. Není těžké uhodnout, komu patří v nové próze Jaroslava Rudiše budoucnost – kde je peklo a kde ráj. A jistě nejen ten český.

Jaroslav Rudiš: Český ráj

Labyrint, Praha 2018, 184 strany

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse