RECENZE: Cesta za pochopením. Lola je křehce nadějný příběh o smíření otce a transsexuální dcery

Nové drama Lola by se mohlo v kinech promítat v dvojprogramu se snímkem Dívka. Dva belgické filmy se dívají na život dospívající transdívky ze dvou úhlů. Zatímco debut Lukase Dhonta Dívka sledoval hrdinku žijící v tolerantním prostředí a v milující rodině, jak se vyrovnává sama se sebou, druhý snímek Laurenta Micheliho si víc všímá, jak osmnáctiletá dívka v chlapeckém těle bojuje se světem.

Oba filmy lze chválit za citlivé uchopení tématu a dobré herecké výkony, ačkoliv Dívka vynikala větší jemností, byla vizuálně zajímavější a její děj provázelo méně nápadných náhod a méně tlaku na city. Možná proto se z Loly, nominované na Césara v kategorii nejlepší zahraniční film, nestal festivalový artový hit jako z Dívky, která v roce 2018 vyhrála Zlatou kameru v Cannes a Evropskou filmovou cenu pro Objev roku. I tak však příběh osmnáctileté dívky, která se po smrti matky znovu setkává se svým odcizeným otcem, patří k důležitým dílům zviditelňujícím a přibližujícím transproblematiku – i díky tomu, že do hlavní role (na rozdíl od Dívky) režisér obsadil transgender herečku Myu Bollaersovou.

Debutující herečka svou roli zvládla dobře, ačkoliv sama říká, že s naštvanou, frackovitou bojovnicí Lolou a jejím životem nic společného nemá. Osmnáctiletá dívka, která se musela brzo osamostatnit a naučila se čelit předsudkům s nebojácnou vyzývavostí a jen díky zásahu kamaráda neskončila na ulici nebo na drogách, reprezentuje mnohé transteenagery a její osud připomíná, čemu všemu musejí kvůli své odlišnosti od norem lidé i v západní společnosti stále čelit. Film ji zároveň přesvědčivě vykresluje jako puberťačku, která se jako mnoho stejně starých dětí teprve učí zacházet se světem. A také jednat se svým rodičem.

Otce hraje stále charismatická francouzská hvězda Benoît Magimel a prostor, který tu dostane jeho perspektiva, významně rozšiřuje záběr snímku. Truchlící vdovec, který se ještě nevyrovnal s (pro něj) novou identitou svého dítěte, není tyranem, ale jen členem generace, která se v problematice genderu a identit moc nevyzná. Jeho verze rodinných vzpomínek i Magimelův unavený, zjihlý výraz ukazují na muže, který se snažil být dobrým otcem, ale nakonec nával starostí se svým dítětem nezvládl.

Málokterého diváka asi překvapí, že bude sledovat postupné sbližování této dvojice, jakmile se duo ocitne v jednom autě na cestě s popelem své matky a manželky, který podle jejího přání chtějí rozprášit u moře, na místě, kam rodina jezdila na prázdniny. Pomalé narovnávání vztahu nicméně až na pár okamžiků působí přirozeně neuspěchaně, obtížně a provázejí ho ústupky na obou stranách. Oba zbylí členové rodiny si musí uvědomit, že bez snahy o pochopení toho druhého se nic nezmění. Konec pak zůstává křehce nadějný, ne ubrečeně pohádkový. Původní název Lola směrem k moři lépe láká na cestu hlavní hrdinky do krajiny jejího dětství, vzpomínek, traumat i k otevřenému prostoru možností, kam dál.

K vykreslení tenze pomáhá uzavření páru do prostoru auta, které tu slouží i jako symbol maloměšťáctví. Lola, jež se pohybuje nejčastěji na skateboardu, do něj nejprve vpadne, pak ho polije růžovou barvou a nejraději v něm cestuje s půlkou těla vystrčenou ven a s vlasy ve větru. V tomto směru je pak symbolický i konec automobilu, k němuž přispěje starý iPod matky, osoby, jež své dva nejbližší posmrtně spojuje.

Problematickému vztahu rodiče a dospívajícího potomka v tomto podání ale budou dost možná rozumět i členové soudržnějších rodin. Natolik tu rozpor mezi přáními otce a dcery a jejich střety vyznívají povědomě.