RECENZE: Cizelér moderního verše. Básník Karel Šiktanc tvoří drze po svém

Co se komu vybaví, když se řekne Karel Šiktanc? Jednomu možná naivní pěvec stalinismu, autor sbírek Tobě, živote! nebo Pochodeň jara, který minimálně pětiletku, spíš dvě držel nadšeně palce jedné vražedné totalitě (podobně jako Milan Kundera nebo Pavel Kohout). Jinému pak velký a ceněný básník, jeden z největších cizelérů moderního českého verše, autor, kterému je báseň životem i osudem.

Ať tak či tak, je s podivem, jak pevně má Šiktanc básnické slovo v sobě: zanedlouho mu je dvaadevadesát – a pořád píše. Už víc než sedmdesát let. Před pár týdny rozšířil svou bohatou bibliografii o novou položku. Dal jí titul Opovážení.

… někdy na kraj světa

Karel Šiktanc patří do škatulky „žijící klasik“. To sousloví zní možná jako fráze, ale padne jako ulité. Šiktanc má všecko, co si zdejší básník může přát. Sebrané spisy (v režii Jiřího Brabce), tlustou monografii (od Petra Hrušky), která bilancuje jeho (dosavadní) dílo, knižní rozprávku Řeč neřeč (realizovanou ve dvojici s Jaromírem Slomkem). A pak ceny: třeba Státní cenu za literaturu (za sbírku Šarlat), Magnesii Literu (Zimoviště) anebo Cenu Jaroslava Seiferta; tu poslední má ve sbírce dokonce dvakrát (jednou na výměnu). Takže není divu, že si Šiktanc může na stará kolena dopřávat ve svém domovském nakladatelství Karolinum jistý luxus: řadu drobných knížek typově blízko bibliofilii, ilustrovaných jednou Janem Koblasou (Na Knížecí, 2014), jindy Adrienou Šimotovou (Ubírati se, 2018) – a nejnověji pak Bohdanem Kopeckým.

Ti ilustrátoři mají jedno společné: jsou po smrti. Šiktanc je přežil. Ale jak, s jakou vitalitou, hrdostí, noblesou! Žádné litanické prskání, že všechno je špatně, že básník zůstal k politování sám, že svět se, jak napsal Josef Váchal, řítí do ďáblovy řiti. Ale ani žádné bilancování, memoár, retrospektiva.

Šiktanc je prostě teď a tady. Každý den má k ruce svět i řeč, kterou lze realitu kolem opracovat, přetavit do srozumitelného tvaru. Zafixovat, ovládnout. Zapsat jako nedílný kus sebe, autorského já. Slovo u Šiktance funguje jako magická formule, slovem se v jeho básních zaklíná. Ale ne ledasjakým slovem, tím jediným možným: „Ulice nechodí pro slovo daleko. / Já… někdy na kraj světa.“ A jinde: „Řeč zdlouha. Celá od začátku. // Od svrchovanosti otce. / A vlasti. / A pravého díla.“ Ty citace sice nejsou z poslední knihy, ale platí dobře i na ni.

Svatá pravda

V novince, která posbírala osmnáct básní z loňského a předloňského roku, jdeme s básníkem městskou i vesnickou krajinou. Míjíme odkazy na minulé: na „césarský šarlat“, na ostrov Štvanice, na dobře známé pražské čtvrti, ulice, podniky i na venkovsky stylizované lesy, vody a stráně. Jednou vypluje na hladinu jméno konkrétního přítele (Ludvík Vaculík), jindy pak zobecňující dvojverší: „Svatá pravda: / dvojmo zde na světě sotvaco.“ Šiktanc vidí jedinečně, i když častokrát hrkavě, skřípavě, nemelodicky. Jindy naopak vykouzlí spontánní, ladný rým: uvnitř verše, mezi verši – jak libo. Prostě si hraje se slovy: deformuje stávající a formuje nová. A nejen slova, i stavbu básně; viz proluky mezi slovy, výpustky, odsazení veršů. Navenek to někdy připomene náhodný experiment, uvnitř ale tiká pečlivě seřízený, rozumem poháněný strojek.

Šiktanc se nespouští na hlubinu prožitku, nebádá v podvědomí, ve snech, nerozjíždí spontánní příběhové linky, nesytí se masem děje; svět cedí po kapkách přes mozek. Po obrazných kapkách. Podobně jako Ludwig Wittgenstein. Jeho texty jsou sice jak kus ledu, ale provokují. Provokují čtenáře k přemýšlení: o možnostech slova, o kontextech Šiktancovy tvorby, o světě, ve kterém básník žije. A bilance je to nakonec pozitivní. Karel Šiktanc si troufá, opovažuje se. Jde světem drze po svém, zapisuje svou vlastní, jedinečnou řeč. Někomu bližší, někomu vzdálenější. Ale vždycky urputně, umanutě. Jak jinak.