27. ledna 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Coco. Mrtvá nevěsta od Tima Burtona byla překonána mexickou říší mrtvých

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Miguel se setká se svými předky. Animovaný snímek Coco od studia Pixar (2017). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miguel se setká se svými předky. Animovaný snímek Coco od studia Pixar (2017). | foto: Pixar

PRAHA Do českých kin zavítal animovaný film Coco, který sklízí chválu na všech frontách a mimo jiné získal i cenu od vybíravých newyorských kritiků.

Ne že by snad Mrtvá nevěsta Tima Burtona nebyla nesmrtelná. Ale přece jen už je s námi třináct let a zjevně nadešel čas potěšit dětské publikum oživlými mrtvolami v novém filmu. Pro Pixar jej natočil režisér Lee Unkrich, který už vlastní Oscara za animovaný film Toy Story 3 z roku 2010. Podílel se také na úspěšných snímcích Hledá se Nemo nebo Příšerky s. r. o.. Jeho nový film Coco představuje ale přece jen posun na další úroveň co do hloubky příběhu i odvahy vyzkoušet, co budou ještě diváci považovat za milé zpestření víkendového odpoledne.

Film Coco se odehrává v Mexiku, což není dáno jen snahou oslabit xenofobii Američanů vůči jejich jižnímu sousedovi. Hlavním důvodem jsou proslulé mexické oslavy svátku zesnulých a známý fakt, že právě v Mexiku se velmi intenzivně pociťuje pouto k mrtvým předkům. Tíhu, ale nakonec i přínos této tradice pocítí mexický chlapec Miguel, který touží stát se slavným kytaristou a zpěvákem. Jeho vzorem je dávno zemřelý idol Ernesto de la Cruz, který udělal díru do světa v hudbě i ve filmu a ještě dlouho po smrti na něj vzpomínají davy fanoušků. ¨

Zábava smrtí nekončí. Animovaný snímek Coco od studia Pixar (2017).
Miguelovo rozhodnutí hrát na kytaru ponese následky. Animovaný snímek Coco od...

Bohužel v Miguelově rodině je už po generace hudba zakázaná. Může za to trpká zkušenost Miguelovy praprababičky, kterou opustil muzikant a odešel od ní i tehdy malé Miguelovy prababičky Coco (odtud název filmu) za slávou – tak se to aspoň traduje. Z fotografie na rodinném oltáříku je portrét Miguelova prapradědečka odtržený, ale Miguel pojme tušení, kdo by jím mohl být. A proto když o svátku zesnulých nutně potřebuje kytaru pro vystoupení v soutěži muzikantů, nepřijde mu zase tak nemístné vypůjčit si ji z hrobky slavného Ernesta de la Cruze. Jenomže to samozřejmě nemístné je a Miguel je od té chvíle (což je pořád ještě teprve začátek filmu) uvězněn ve světě zesnulých – dokud se mu od některého z předků nedostane požehnání k návratu. Praprababička takové požehnání samozřejmě podmiňuje zákazem Miguelovy hudební kariéry, proto není divu, že se hoch vydá hledat předka, který bude jeho touze více nakloněn. V doprovodu věrného psa, který s ním přišel ze světa živých, a svérázného kostlivého tuláka Hectora se Miguel protlouká pestrým a (rozhodně pro diváky) mimořádně zábavným světem mrtvých.

Jelikož je svátek zesnulých, proudí davy mrtvých ke svým potomkům, pokud si ti ovšem vystavili jejich fotografie a vzpomínají na ně. Když ne, znamená to pro mrtvé smutný a opravdový konec. Toho se bojí i lidmi zapomenutý Miguelův průvodce Hector, který se touží přece jen ještě podívat mezi živé – kontrola na hranicích jej však odmítá pustit, i když se nalíčí, aby vypadal jako populární Frida Kahlo...

Slovního i vizuálního vtipu je ve snímku Coco tolik, že většinu diváků nejspíš brzy opustí pocit morbidnosti či nepatřičnosti této zábavy s umrlci. Navíc má film velmi silné a bohulibé poselství – o tom, jak je důležité jít za svým snem, ale jak je ještě důležitější vážit si své rodiny. I když se v Miguelově případě tyto dva motivy zdánlivě bijí, samozřejmě se najde způsob, jak s trochou štěstí dosáhnout obojího.

Záhrobní svět, který Lee Unkrich vytvořil, je tak znepokojivě zábavný, že by se jeden skoro nemohl dočkat, až se tam také podívá. Naštěstí dává Coco také dostatek důvodů, proč zůstat v tom našem – a nezapomínat přitom na ty, kdo už z něj odešli.

Vzpomínka na Vánoce s Olafem

U vybraných představení se promítá také předfilm Ledové království: Vánoce s Olafem, který s Coco spároval vlastník Pixaru, studio Walt Disney. Tematickým pojítkem mezi oběma snímky je průzkum tradic – Coco se zaobírá dušičkovými, sněhulák Olaf zase pátrá po těch vánočních. Stylově je ovšem Olafova snaha výrazně jinde a bohužel je při více než dvacetiminutové stopáži také poněkud nudná.

Ve Spojených státech byl Olaf před Coco promítán jen po omezenou dobu (a hovořilo se i o tom, že byl stažen kvůli nepříznivým reakcím diváků). Tak či onak šel Olaf v USA do kin před Vánocemi, nikoliv po nich jako v Česku, čímž se jeho snesitelnost ještě dramaticky snižuje.

Na druhé straně získal tento krátký snímek v Česku nezanedbatelnou výhodu v aktuální popularitě sněhulákova jména. V tomto světle jsou některé dialogy vskutku neodolatelné – počínaje úvodním Olafovým nedočkavým třeštěním. „Překvápko!“ „Ještě ne, Olafe!“ Ano, tak nějak to o těch Vánocích skutečně bylo...

Coco

USA 2017

Režie: Lee Unkrich

Ledové království: Vánoce s Olafem
USA 2017

Režie: Kevin Deters, Stevie Wermers

Premiéra 18. 1.

  • 0Diskuse
Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky