Kvůli karanténním opatřením album vznikalo během velmi krátké doby, v čase loňského letního uvolnění, které dovolilo všem přicestovat. Přesto to z něj zpočátku není příliš znát: zachovává si podobnou uvolněnost a komorní lehkost jako jeho předchůdci. Při bližším ohledání se však ukáže, že navzdory pouhé třičtvrtěhodině délky má jen jedina skladba pod čtyři minuty, písně svou volnou strukturou nezapřou, že se u jejich nahrávání hodně jamovalo, a hned ve třech případech z celkových sedmi jde o cover verze. Což nepůsobí zrovna přemírou autorské invence – podle tvůrců jde prý ale o nápady, které byly dlouho ve hře a teprve nyní se je podařilo dotáhnout.
Velkoměsto, hlasy ptáků i ticho
Skladby okázale pracují s hypnotičností: často jí docilují pro kapelu netypickým elektronickým rytmem a zvýrazněnou basovou linkou, v dalším sledu je to pak i charakteristický minimalismus, který příznivci milují a odpůrci spolehlivě označují jako „uspávací“. Frontman Stuart často spíš šeptá než zpívá a na jiných nahrávkách skupiny bohaté smyčce zazní tentokrát jen zřídka, spíš na dokreslení atmosféry – pouze ve skladbě Lady with the Braid se objeví v plné síle a nahradí pro jednou i hlas. Stejně tak i kytara opravdu slyšitelně zazní až v druhé půli nahrávky.
Ta si žije svým nočním životem. Klip úvodního singlu Man alone (can’t stop the fadin’) tomu napovídá svou neodolatelnou atmosférou: kamera snímá město z projíždějícího taxíku, venku prší a ze tmy jen probleskují světla ostatních aut, rozmlžených pouličních lamp, semaforů a výloh obchodů. Elektronický rytmus neúprosně tepe a souběžně probíhající příběh si můžeme pouze domýšlet.
Přesto písně nespoléhají pouze na atmosféru a jen nemlží: Tue-Moi se vrací k tragické události z roku 2015 v pařížské koncertní hale Bataclan, kde teroristé při koncertu amerických Eagles of Death Metal zabili desítky lidí, v předělávce You’ll Have to Scream Louder post-punkových Television Personalities z roku 1984 zas zjišťuje frontman, že tehdejší sociální situace nebyla ve srovnání s tou dnešní zas tak odlišná a důvody ke vzteku na negativa okolní společnosti si snadno najde i navzdory tomu, že je starší o šestatřicet let.
Kapela na albu postupně předvádí všechny své obvyklé podoby a dlouholetým fanouškům už známé finty. Zároveň si ovšem tentokrát odpustila jindy bohatou produkci a naopak hudbu nechala „zeštíhlit“. Více tak vyniknou všechny detaily: svou důležitou roli tu má i ticho, vysamplované hlasy ptáků či naopak zvuky velkoměsta. Kupříkladu A Man Needs A Maid se tím z původní balady Neila Younga mohla proměnit v emotivní filmový soundtrack s neklidnou náladou jak ze snímků Davida Lynche.
A když zazní v Tue-Moi zpěv ve francouzštině jen s doprovodem piana, nemůže to už vedle zbytku nahrávky působit přirozeněji. Té uvolněnosti a absence větší promyšlenosti je ovšem občas až příliš. Deska totiž není silná výraznými nápady jako třeba pět let staré album The Waiting Room, ale spíš právě onou pestrostí a umírněností, které tak dobře ladí s charakteristickou intimitou kapely. Pro jednou je to určitě zajímavé a přínosné, ale zároveň nezbývá doufat, že u podobné odosobněnosti a určité chladnosti sdělení už kapela nezůstane napořád.
TINDERSTICKS: DISTRACTIONSVydali City Slang, 47 minut |
