Členové souboru své práce nejednou budují jako pásma obrazů, jež plní funkci jakýchsi asociativních polí: co přesně uvedené obrazy znamenají, lze spíše pouze odhadovat. Jisté významy díky nejrůznějším konotacím, jež nabízejí, ale nesou. V případě Čtvrté opice určité interpretační nasměrování poskytuje už název: odkazuje k jedné ze čtyř moudrých opic (Šizaru) známého buddhistického vyobrazení, která zakrývajíc si rukama břicho či oblast genitálií, jako by sdělovala: nečiním zlo.
Jak však poznamenávají inscenátoři v programu, zlo, které konáme, sami nevidíme, jelikož si tak jako známější opice onoho vyobrazení, Mizaru a Kikizaru, zacpáváme oči a uši...
Handa Gote v inscenaci v jakémsi zacykleném čase, v němž se potkává minulost s přítomností a budoucností, jako by vyobrazovala společnost, která svým technologickým pokrokem a spotřebitelským nutkáním zavaluje sama sebe, přivádí se na práh sebezničení, ze kterého se lze, snad, dostat jen prostřednictvím určitých „sebeočistných“ rituálů.
RECENZE: Bezruči v Praze ve skvělé formě. Divadlo zažilo nával temných stavů |
Na scéně vidíme trojici techniků (zřízenců?) v červených pracovních oděvech, kteří se starají o „provoz“ vybraného místa (výběhu?). Jeden z nich obstarává technické zařízení – blikající mixážní pult, který vydává nepříjemný vrčivý zvuk –, další na dané místo v pravidelných intervalech přiváží nejrůznější civilizační výdobytky, například v balení, připomínající to z IKEA, s nimiž „obyvatelé“ tohoto místa provádějí nejrůznější úkony.
Obyvateli rozumějme živé tvory v obecném slova smyslu: mohou třeba nabývat podobu pravěkých lidí, kteří kreslí na stěnu jeskyně své prvé nástěnné malby, anebo bájných jednorožců – jak je lehce připomínají zvířecí masky, ve kterých ústřední trojice protagonistů (Tomáš Procházka, Veronika Švábová a Anežka Kalivodová) vystupuje nemalou část představení.
Postavy, jak už jsem zmínil, provádějí nejrůznější úkony či rituály. Dávné i současné. A různou měrou zdeformované. Pobíhají po scéně za betlémskou hvězdou (rozuměj proprietou vánoční výzdoby) jako tři králové, dívají se na televizní obrazovku, jež má podobu kamenné desky umístěné na podstavci pro LED obrazovky, sedí u ohně, který tvoří trojice lampiček.
Vycizelovaná tvorba
V samotném závěru se jim daří vyvolat „očistný“ déšť, který se na ně snáší za silně zdeformovaného zvuku fanfár ze Smetanovy Libuše... Bude tento rituál funkční a vůbec k něčemu platný? Kdo ví.
Handa Gote své inscenace vytvářejí za pomocí ustálených postupů a prostředků a věnují se navzájem si sobě blízkým tématům. Svoji tvorbu, jak je na Čtvrté opici dobře patrné, cizelují. Zároveň se však i poněkud opakují. Jedno jde, zřejmě nevyhnutelně, s druhým.
HANDA GOTE RESEARCH & DEVELOPMENT: ČTVRTÁ OPICE |
