RECENZE: Devadesátky? To byla jatka! Téma nové knihy Jakuba Dotlačila je věčné

Jakub Dotlačil (1979) vydal před šesti lety v Hostu skvělý debut Jiné životy Hynka Harra, historickou fresku, v níž rozhýbal mechanismus první parapsychologické společnosti v Čechách, příběh silně atmosféricky nabitý, zahalený těžkým mlžným oparem, jímž se mátožně pohybuje titulní postava mladého učitele. Na prvotinu tu autor předvedl víc než solidní řemeslnou zručnost a taky fantazijní rozlet, příbuzný třeba prózám Petra Stančíka, hlavně oceňovanému Mlýnu na mumie.

Cobain nestačí

Teď Dotlačil přidal druhotinu Až zhasneme, román úplně jiné povahy, zasazený do kulis časově poměrně bližších. Na záložce opakovaně skloňovaná devadesátá léta minulého století, zvaná familiárně „devadesátky“, ale nejsou tím, co z knihy vystupuje jako téma. K výkresu jedné éry sotva postačí skandování několika ikonických hesel, počínaje politiky Havlem a Klausem přes tragického romantika Cobaina, jelimánky ze skinheadského Orlíku nebo jména druhdy slavných pražských klubů a konče podvodným podnikem značky Herbalife. „Devadesátky“ jsou v dějové lince redukovány na střet pozdní normalizace, hnilobně páchnoucích ostatků takřečeného komunismu a prudký závan čerstvých větrů výbušného kapitalismu euroamerického typu. Jedna hra vystřídala druhou. Pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí? Každopádně něco skončilo, něco začalo. Anebo naopak: jedno nepozorovaně (když se na chvíli zhaslo) transmutovalo v druhé. Nemají třeba Husák a Kožený společné kořeny?

Ani spiklenecké teorie nepřijdou v třísetstránkové knize zkrátka. Ani nostalgická nota, spojená s někdejšími klukovskými zábavami a taky s prvním „požárem smyslů“. Jenže tohle všechno jsou tuze obehrané karty, klišé na klišé. Žádný duch, maximálně tělo, maso.

Go, vegetarian, go!

Hrdinovi Dotlačilovy druhotiny je přes dvacet, studuje na pražské „fildě“ literaturu – a na prázdninovou brigádu v létě 1997 zamíří, trochu nečekaně, do strýcova masokombinátu. Nečekaně proto, že je vegetarián. Navíc v bídné fyzické kondici. Přesto pohání elektrickým bičem krávy na jatka, přesto kouká s očima navrch hlavy, jak se z živého zvířete stává mrtvá hmota, rozemletá do přátelsky vyhlížejících špekáčků. Tahle nečekanost ale definuje: hrdina je trpný, pasivní typ, v diskusích selhává, brání se nanejvýš ironií ex post. Ale má v sobě taky něco z detektiva: zjistí, ve sledu trochu krkolomně vystavěných situací, že strýček frčí, ať záměrně, či nezáměrně, v podvodu mezinárodního formátu. A tak se dá do díla; ovšem k vervě legendárního Augusta Dupina má daleko. Pátrání se poněkud vleče a hlavně – finále, respektive poslední třetina knihy, se z možného posouvá dost výrazně směrem ke spikleneckému, paranoidnímu, prostě nepravděpodobnému.

Vidět za roh

Podobná zkratkovitost, navzdory jisté autorské rozvláčnosti, ba místy až užvaněnosti, je pak příznačná i pro další linky příběhu, ať jde o zvláštní, nerovný vztah hrdiny s dvojicí vypečených kamarádů z dřívějška, o nově rozehranou vztahovou partii s dívkou Karolínou, o vazby mateřsko-synovského rázu, anebo o boj s nemocí, která hrdinu stíhá a jejíž projev je zobrazen natřikrát hned na obálce knihy. Hrdina má prasklý jícen a od natrávené krve černý jazyk. A jede v dlouhé řadě farmak.

To je hodně symbolický obraz, který vlastně rezonuje ve všech patrech příběhu. Navenek všechno funguje, ale uvnitř je něco podstatného v nepořádku, sžírané úzkostí, nejistotou, strachem z prázdnoty. Podobně s masokombinátem. I zvíře poháněné na porážku je sice stokrát ohraná písnička, ale Dotlačil je v jeho kresbě detailním naturalistou. Skoro to vypadá jako vegetariánská agitka. Anebo agitka podstatnějšího typu: Buď sebou, nenechej se semlít do špekáčku, který notabene skončí v nenažraném břiše někoho jiného.

Funguje to celé ale tak napůl. V knize jsou sice krásné věty i silné a nosné obrazy, ale taky zoufale nudné pasáže, které mají snad za cíl zobecnit společenské a politické pohyby doby. Jenže jak řečeno úvodem: „devadesátky“ nejsou tématem. Téma je věčné: lidská svoboda, samostatnost, schopnost číst širší kontexty, ať horizontální, či vertikální, umění vidět aspoň trochu za roh. Tohle spojuje Dotlačilovu druhotinu s jeho prvotinou: parapsychologie chce taky vidět za roh, i když trochu jinak. Každopádně debut Jakuba Dotlačila byl za jedna, druhá kniha je za dvě minus, možná za tři. Těšme se na jeho třetí prózu.