Začala pěkně zostra, jednou z nemnoha písniček koncertu, která překročila pomalé a střední tempo: v Love Being Here With You z repertoáru Peggy Lee se představil její k naprosté jistotě sehraný ansámbl muzikant po muzikantovi v sólech. Zejména Anthony Wilson potvrdil, že tenhle večer bude nejen pro ctitele dámské krásy a sexy zpěvu, ale že si své užijí i kytaroví fanatici.
Sama Diana Krall hrála na klavír velmi úsporně, za celý koncert dala jen dvě-tři sóla a při zpěvových partech se většinou jen zlehýnka dotýkala klaviatury. Jen s výjimkou sinatrovky Fly Me To The Moon, jejíž první část odehrála naopak zcela sólo. Naproti tomu například baladu All Or Nothing At All ze stejného zpěvníku nechala zprvu podložit pouze hutnými figurami kontrabasu Roberta Hursta.
Diana Krall, Praha, Kongresové centrum, 3. července 2016
Diana Krall ráda mluví o svém největším vzoru Natu Kingu Coleovi. A nejen mluví: skladbám, které proslavil, věnovala celou střední část koncertu, byť nikoli v klasickém coleovském triovém obsazení (piano, kytara, kontrabas): Let’s Face The Music And Dance, You Call It Madness, Just You, Just Me, Exactly Like You. Pak ještě do stejné poličky sáhla v přídavku v podobě šansonově laděného songu Boulevard of Broken Dreams a postarala se o nejsilnější zážitek večera.
Ale nehrály se jen jazzové standardy, byť v základním setu byla vlastně jediným úkrokem stranou Jobimova bossa nova Quiet Nights. Zato přídavkový blok zahájila Diana Krall notně zpomaleným hitem The Mamas & The Papas California Dreamin’, po němž následovala titulní skladba posledního alba, dylanovka Wallflower. Je paradox, že ačkoli je Diana Krall celoživotně srostlá s jazzovými standardy a několikrát už se s nimi představila i v Praze, jediné dvě písně, které hlediště kvitovalo potleskem hned po několika tónech, byly právě tyto dvě „odjinud“. Svědčí to o tom, že Diana Krall je prostě dnes už součástí mainstreamu a její publikum zdaleka nelze oznančit za striktně jazzové. Což samozřejmě není nic proti ničemu.
 |
Ostatně, zcela odjinud byla i úplně závěrečná písnička, svěží bluesová Ophelia od americké kapely The Band. Tou, tehdy v jiné verzi, zaujala Diana Krall už při svém minulém pražském koncertě v roce 2012. Který byl zcela rozdílný po všech stránkách: v drtivé většině repertoárově, zcela instrumentálně a instrumentačně, byl pojatý jako divadlo. Tentokrát se jen hrálo, jako by kapela byla na pódiu jazzového klubu. Obě polohy Diana Krall ovládá dokonale.
