Do českých kin belgická novinka Dívka vstoupila s pověstí jednoho z nejlepších letošních debutů. Cenu za prvotinu má její autor Lukas Dhont už z festivalu v Cannes, kde měl snímek premiéru, v prosinci se pravděpodobně může těšit na Evropskou filmovou cenu pro objev roku, vzhledem k tomu, že Dívka má nominaci i za nejlepší evropský film. Na první pohled přitom drama o dospívání vypadá jako jedno z mnoha. Co ho tedy vyčleňuje, aby si zasloužilo takovou chválu?
  |
Především je to procítěný, mimořádně přesvědčivý výkon Victora Polstera v obtížné hlavní roli. Název filmu zní jednoduše, pro patnáctiletou Laru ovšem být dívkou představuje ten největší životní problém. Narodila se totiž s klučičím tělem. V novém městě, s chápavým otcem a mladším bratrem, se nyní připravuje na operaci i na dráhu baletky. S nedočkavostí, kterou jen těžko zvládá vydržet.
Dnes šestnáctiletého tanečníka Polstera (který není „trans“) našel režisér v baletní škole. Využil jeho útlé tělesnosti, skvěle a citlivě ho dokázal vést a bezpochyby talentovaný mladík se mu odvděčil mocným a zároveň křehkým představením, v němž nás provede po každé Lařině emoci. Což je klíčové ve filmu postaveném na prožitcích a vnitřních bojích své hrdinky vyjadřovaných víc gesty, pohledy a pohyby než slovy.
RECENZE: Útěk z vězení v Dannemoře. Vězeňská romance z amerického buranova |
Dívka dál posouvá vlnu „trans“ filmů posledních let (Dánská dívka, Transdarinka, Fantastická žena), které tuto problematiku osvětlují ne vždy zcela poučené veřejnosti, jako velmi empatický, realistický příběh o tíži běžného života v nesprávném těle, v němž už nejde o boj s nepochopením omezeného okolí. To se tu chová naopak moderně tolerantně, ačkoliv i přístup liberální belgické společnosti má své limity, jak ukáže scéna společného dívčího narozeninového nocování.
Lara se však vyrovnává hlavně sama se sebou. Se svou reakcí, že není vnímána, jak chce, s nerozhodností, jak moc touží zapadat. Tím její příběh připomíná zkušenosti mnoha jiných teenagerů, ten její obklopují pouze extrémnější kulisy.
Emancipace transsexuálů stále vyžaduje poměřování filmů s těmito protagonisty i podle jejich společenské odpovědnosti – v tomto rámci z Dívky podivně vyčnívá až konec, nepříjemná scéna s násilím, v níž graduje dřívější Lařino rozhodnutí propíchnout si sama uši. Ani jeho dovětek nepůsobí zrovna vzorově. V rámci příběhu o přijetí sebe sama pak stejný konec tvoří pozitivní, ač radikální a poněkud doslovnou tečku.
Sedmadvacetiletý Dhont, jenž jako kluk musel na nátlak ostatních bojovat se svou zálibou ve zpěvu a tanci, vzhledem připomíná kanadské zázračné filmové dítě oblíbené v Cannes – Xaviera Dolana. Jeho debut se ale naštěstí obejde bez Dolanovy afektovanosti a sentimentu. Ruční, tanečně rozhýbaná a postupně horečnatá kamera sleduje svou hlavní hrdinku s intenzitou jejích emocí i s rodičovskou starostí, láskou a pozorností. Neošívá se před fyzičností a nahotou a stejně jako Lara zkoumá tělo, které tvoří překážku i prostředek k nové identitě, zblízka, ne však voyeuristicky či sexuálně. Otázka spolehlivosti a zrádnosti těla se zrcadlí i v linii Lařiny posedlosti baletem, tancem, která jako puberta vyvolává závratě, a přitom vyžaduje spoustu dřiny.
Až na zmíněný konec se Dívka nedožaduje okamžité divácké reakce a využívá kontrast mezi vnější každodenností a vnitřním zmatkem, pocitem izolace a osamění a často bezmocnou snahou Lařina otce pomoci. K silám a důvodům oblíbenosti Dhontova ceněného debutu patří fakt, že on svou Dívku chápe a bezmocnou ji nenechá.
Dívka Belgie 2018, 105 minut Režie: Lukas Dhont Scénář: Lukas Dhont, Angelo Tijssens Hrají: Victor Polster, Arieh Worthalter, Valentijn Dhaenens, Katelijne Damenová, Pieter Piron a další Premiéra: 15. 11. |
