Jde ovšem o víc než inspiraci stejnojmenným argentinským filmem Damiána Szifróna, Nuckolls ovšem některé epizody připsal a krutě bizarní situace nesmlouvavě „napasoval“ na domácí poměry.
RECENZE: Shakespearovo Něco za něco se v podání polského režiséra s divákem nemazlí |
Hned zkraje totiž všech devět protagonistů zapěje slavnou „hašlerovku“ Ta naše písnička česká, na zadní stěnu se přitom promítá národní vlajka i líbezné výjevy ze středoevropské přírody. Vzápětí však následuje epizoda z křtu, kdy na tuto slavnost byli do kostela pozváni lidé s podivnou vazbou na nýmanda Františka Smolu, jímž pohrdali, s překvapením se to dozvídají při šepotu v kostelních lavicích (nemají totiž ke křtěnému dítěti žádnou příbuzenskou vazbu). Ve finále epizody se objeví Smola s výbušninou na těle. V následujících historkách se česká stopa objevuje výrazněji, herci je podávají s jadrnou uvolněností a autentickou suverenitou.
Do dalších a dalších rolí se připravují rychlými převleky přímo před našima očima. Tak například dva čekající muži, jimž jde jenom o „razítko kvůli řidičáku“, se v čekárně u lékaře po vzájemných urážkách dramaticky servou. Bohatý (Jan Ťoupalík) a chudý (Vít Pištěcký) si udělují brutální „nakládačku“ takové intenzity, jakou jsem na českých jevištích ještě neviděl. Při dokonalé bojové choreografii neprýští divadelní krev na oděvu i tvářích z nějakých dobře ukrytých zdrojů, ale kolegyně, které sedí připraveny na židlích, protagonisty v akci červenou tekutinou postřikují.
Kontrast ke krvavému střetu tvoří v podstatě blazeované chování zdravotnického personálu. Specificky českou epizodou je pak líčení trampot policisty Floriana Žižky (Václav Stojan ho ztvárňuje dojemně „ublíženecky“), který kvůli pracovní vytíženosti nestihl uhradit složenky ČEZ, odpojili mu elektřinu a on se snaží marně o rychlé vyřízení lapálie (zdržované mimo jiné pověstným „pro zlepšení nabídky našich služeb bude náš hovor monitorován“).
Poslední dva minipříběhy víceméně věrně rekonstruují zápletky ze zmíněné jihoamerické předlohy. Synek z dobře situované rodiny přejede, a usmrtí tak těhotnou ženu, za úplatu hodlá otec „se styky“ nasadit náhradního pachatele, to vše v korupčním kolotoči s úplatnými právníkem i policistou. Ani tentokrát nelze vyloučit, že by se obdobný případ mohl stát i u nás. Natožpak nepolitický, psychosociální horor ze svatby, který inscenaci uzavírá. Nevěsta vynutí z ženicha přiznání, že jí ještě krátce před svatbou byl nevěrný, ona na oplátku totéž učiní přímo při svatebním mumraji, navíc cynicky vykřikuje, že má muže v hrsti, především finančně, nikdy se s ním nerozvede, ale bude žít, jak se jí zlíbí. Svatba přejde ve „zlý sen“ plný urážek a výčitek, přidají se i rodiče obou novomanželů, přesto on a ona posléze splynou ve vášnivém polibku. Jan Ťoupalík připomíná v roli ženicha raněné zvíře, Dominika Hrazdílková obdaří nevěstu charakteristikou nezvladatelné a otrlé fúrie. Na rozloučenou s publikem se ve finále objeví opět česká vlajka, možná nadbytečně, nicméně velmi důrazně.
Inscenace šlapající ve svěžím temporytmu umně kombinuje prvky zábavné s těmi krutě analytickými. Její černý humor osvěží, zároveň je značně nelítostný.
Filip Nuckolls: Divoké historky Spoluautorka scénáře: Tereza Škrnová Režie: Filip Nuckolls Výprava: Jan C. Löbl Hudba: Ondřej Švandrlík Divadlo Tramtárie, Olomouc, premiéra 15. 12. (psáno z reprízy 2. 2.) |
