RECENZE: Do našeho domu přišla revoluce. Ozvěny jihlavského festivalu nabídnou i silný íránský film

Islámská revoluce vypukla v Íránu v roce 1978, když bylo Firouzeh Khosrovaniové sedm let. Převrat se neodehrál jen na úřadech a veřejných prostranstvích, ale také (a zejména) v domácnostech: anatomii tohoto jevu rozebírá dokumentaristka na případu vlastních rodičů. Ve formálně propracované skládačce archivních obrazů z mnoha zdrojů, fiktivních dialogů ozývajících se z minula, vlastního komentáře a výmluvných metamorfóz snově reálného teheránského bytu předkládá svědectví o intimním aspektu radikální společenské proměny.

„Matka se provdala za fotografii mého otce,“ začíná filmařka své vyprávění. Nijak nepřehání, její otec Hossein totiž studoval v Ženevě radiologii a na svatbu do Teheránu nemohl (nebo možná netoužil) přijet. Obřad se tedy odehrál bez něj a mladičká, nesmělá a zbožná Tayi vyráží za manželem do Švýcarska. Elegantní, vzdělaný a světácký Hossein tam je jako ryba ve vodě, Tayi je ovšem západním světem zkrušená.

Hossein, který dostane od manželky přezdívku Mousieu (což je specificky vyslovované francouzské Monsieur), přesvědčí Tayi, aby si s ním dodatečně pořídila svatební fotografie, samozřejmě bez šátku – a Tayi se nakonec podrobí, i když cítí, že když si sundá šátek, ztrácí všechno – minulost, rodinu, bezpečí. Symbolicky skončí výlet za radovánkami moderního světa na švýcarské zimní svahy: Tayi při pádu na lyžích utrpí vážné zranění zad a Mousieu musí uplatnit svou odbornou průpravu radiologa, když jí pořizuje rentgenové snímky.

Zlom přichází s příchodem autorky filmu na svět – těhotná Tayi si vymůže návrat do Íránu. Večírek na rozloučenou v Ženevě se od uvítací oslavy v Teheránu ještě moc neliší: příklon k Západu tam tehdy právě kulminuje. A zároveň ve společnosti sílí tendence, která mocně rezonuje s tím, co pociťuje Tayi. Matka se zapojuje do náboženského hnutí a po islámské revoluci zažívá satisfakci. Stává se učitelkou a poté dokonce ředitelkou školy a během dlouhé íránsko-irácko války pravidelně absolvuje vojenský výcvik (archivní záběry zahalených žen s granáty a kulomety patří ve filmu k nejpůsobivějším).

Mousieu naopak vadne, vyklízí mentální i fyzický prostor bytu, odkud mizí karafy s alkoholem i milovaný obraz nahé dívky v trávě, a když je požádán, aby si nepouštěl nahlas klasickou hudbu, podřídí se a nasadí si sluchátka – tak jako když v obrácené situaci Tayi nerada souhlasila s pořízením fotografií bez šátku. Ty už ale dávno nejsou: „Jednoho dne matka s revoluční rozhodností roztrhala všechny své nezahalené fotografie, aby se očistila od minulosti,“ vzpomíná vypravěčka a v symetricky protipólných obrazech líčí proměnu svého domova z místa svobody, radosti a milých požitků v prostor, kde vládne puritánství a bigotnost.

Jenže to také není celý obrázek. Autorka, která si v dospělosti vybrala cestu svého otce a velkou část života tráví v Itálii, se filmem snaží porozumět právě své matce, jejíž modlitby jí, jak vzpomíná, v dětství dávaly klid a pocit bezpečí. Jejím cílem není konfrontace, ale pochopení, a to je na jejím snímku nakonec to nejcennější.