1. července 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Dobře odtajněný Horníček. Vydatná léčba citlivým a vtipným hercem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Král Majálesu. Miroslav Horníček v Praze v květnu 1966. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Král Majálesu. Miroslav Horníček v Praze v květnu 1966. | foto: ČTK

PRAHA Dobře odtajněný Horníček je název kompletu tří CD, který zahrnuje tvorbu známého herce a spisovatele z let 1952–2002. Jde celkem o třicet hodin nejrůznějších nahrávek, od těch notoricky známých až po dosud nevydané, a i když lze mít k dramaturgii kompletu výhrady, Horníčkovo ustrojení a především nakažlivé bonvivánství v této časové šíři vystupují doslova plasticky.

Konkrétně 30 hodin, 3 minuty a 23 vteřin činí celková metráž kompletu, který je v zásadě koncipovaný chronologicky. Logicky tedy na prvním CD patří největší prostor Předscénám Jana Wericha a Miroslava Horníčka z 50. let. Jsou tu jednak živé nahrávky pořízené v Divadle satiry, v roce 1957 přejmenovaném na Divadlo ABC, a pak studiové. Horníček se zde stal skutečným partnerem slavného kolegy a ne jenom přihrávačem, ve společných klaunských výstupech, které vznikaly pro obnovované hry V+W, oba pánové satiricky přitvrzovali, a jak je vidno i z nahrávek, diváci na každý výboj lačně čekali. Při dnešním poslechu se samozřejmě tehdy hojně aplaudované narážky jeví jako velmi krotké, možná pro mladší publikum i nepochopitelné. Stárne všechno a tak i padesát let staré forbíny obou mistrů humoru mají své limity, ale posluchač musí ocenit jejich vzájemné jiskření, pohotovost a jedinečnou schopnost kreativně zacházet s mateřštinou.

Nesmrtelné Hovory H

Po Divadlu ABC následuje Semafor, kde kromě známých her jako Člověk z půdy nebo Šest žen Jindřicha VIII. zaujme objevené Nocturné nahrané v roce 1961 v Městské knihovně, v němž Horníček konferoval semaforské scénky a podobné představení s názvem Zavinil to bubínek.

Vrcholem druhého CD a celé sady je ovšem audio verze televizních Hovorů H z let 1969–71. Jde samozřejmě o výběr z tohoto populárního pořadu, který komunistický režim zakousl, hned jak začátkem normalizace znovuupevnil své pozice. Tady Horníček skutečně rozkvetl jako umělec spojující v sobě ryzí komediantství a originální autorské vlohy. Byl nesmírně pohotový, měl úžasnou schopnost improvizace a jako rozený vypravěč dokázal stvořit pointu doslova z ničeho. Skvostně zacházel s češtinou, právě v tom byl hravý a vynalézavý, nezapřel, že velkými vzory mu byli právě Voskovec s Werichem. Nejen vHovorech, ale iv dalších pořadech v kompletu zaznamenaných (estrády, posezení, večery) posluchač žasne nad tím, s jakou pohotovostí a elegancí dokázal i sebepitomější dotaz z publika proměnit v nádhernou dramatickou kreaci. A na Hovorech H je stále dobře znát, že se rodily v uvolněné atmosféře. Je to takřka neuvěřitelné, ale skoro vůbec nezestárly, jejich humor je nadčasový, je tu mnoho chvilek absolutní radosti, třeba takové lekce z dadštiny.

Jak bydlel herec Miroslav Horníček ukáže výstava na zámku Sychrov.
Herec Miroslav Horníček.

V Hovorech Horníček také našel partnera par excellence, režiséra Vladimíra Svitáčka. Měl vlastně za život tři důležité – vedle Wericha ještě Miloše Kopeckého. Přemysl Rut Horníčkovi vytýká, že s postupujícími léty vedl stále více monolog a že se z vypravěče a polytematického klauna stal monotematický „doktor Humor“, který více přednášel. Ale Horníček byl odjakživa famózní sólista a jen s dalším stejně vybaveným sólistou mohl dosíci dokonalosti. To, že se v pozdějších letech také rozmělňoval, zvlášť ve všech možných estrádách, je normální vývoj a vyvozovat z něj změnu jeho hereckého a autorského naturelu se nezdá opodstatněné.

Třicet hodin je skutečně dlouhá metráž a projektu by určitě prospěla přísnější selekce, což je nejvíce patrné na třetím CD, které časově dospívá do druhé poloviny 70. let a dál. Jsou zde také kratší útvary vybrané z pořadů různé úrovně (posezení u cimbálu, dialogy s Tomášem Slámou, Divadélko pod věží Marie Rottrové apod.), kdy nebylo nutné tyto kousky zařazovat, jelikož se v nich spousta věcí opakuje od historek až po sentence. Sestavovatel kompletu Jakub Kamberský vysvětluje, že chtěl Horníčka předvést jako herce a konferenciéra a hlavně jako interpreta vlastních textů. Jenže zapomněl, že i muž tak širokého repertoáru, který uměl vždy živě reagovat, se nevyvaroval opakování a variování již dříve řečeného. Na to měla dramaturgie více myslet a nebýt tak bezbřeze nadšená ze všeho, co kdy Horníček řekl. Valného smyslu také nemá zařadit dvojí verzi jeho textů Chvála pohybu, jednou studiovou, podruhé s živým publikem. Je sice potěšující, že se v archivu objevil díl z cyklu Zavěste, prosím, volá Semafor k Horníčkovým šedesátinám, ale v zásadě nejde o nic jiného než o tlachání gratulantů, které je tu a tam vtipné, ale mnohem více nudné.

Překvapivá citovost

Horníček často zdůrazňoval, jak byl na plzeňské reálce špatným studentem, a přitom měl klasické vzdělání a široký rozhled. Jako autor řady knížek okouzloval nejenom osobitým literárním stylem a vtipem, ale také překvapivou citovostí až lyričností. Jeho majstrštykem zůstávají Dobře utajené housle, které zde v jeho podání také zazní. Celý život miloval Francii, zejména Provence, a této své lásce věnoval útlou knížku Listy z Provence. Píše zde svým hrdinům od d’Artagnana až po Gérarda Philipa a jsou to listy velmi něžné a emotivní. A také tu prozrazuje, že o tom kraji a lidech ví hodně, vždyť kdo dnes zná Daudetova hrdinu Tartarina z Tarasconu a ví, že tato kniha bývala přirovnávána k provensálským Zvonokosům. Kupodivu i dopis Gérardu Philipovi po letech nezní přepjatě, je skoro dojemné, jak Horníček líčí jejich krátké pražské setkání a zamýšlí se nad nespravedlností osudu, která francouzskému herci vyměřila tak krátký život. A posluchač si musí vzpomenout i na Horníčkův těžký závěr života, který trávil sám, neboť přežil milovanou manželku a jeho syn zemřel tragicky v mladém věku.

V bookletu ke kompletu je několik textů, vedle zasvěceného hercova portrétu od Vladimíra Justa tu píší dramaturg Jakub Kamberský, Přemysl Rut a Robert Tamchyna, který je rovněž autorem zdařilé rozhlasové koláže Vážený pane Horníčku... z roku 2000. Ta je v třetím CD zařazená jako bonus a obsahuje také velice zajímavý rozhovor s hercem, kde některé jeho názory zaznívají poprvé. Přesto nelze souhlasit s tím, co Tamchyna naznačuje ve svém osobně laděném textu. A to sice, že by si snad Horníček zadával s komunistickým režimem tím, že mohl hrát a že jeho knihy byl vydávány. Tak to ale opravdu nebylo, Miroslav Horníček nikdy nebyl v KSČ a režimu nepoklonkoval ani nesloužil a nikdy si před soudruhy nesypal hlavu popelem. Nebyl žádným rebelem, ale zůstal slušným člověkem, který tím, co říká a jaké hodnoty vyznává, jasně dává najevo, na čí straně stojí. A režim to také moc dobře věděl a postihoval ho zákazy. Oněch třicet hodin je navzdory několika výtkám přesvědčivým důkazem o Horníčkovi jako laskavém, chytrém a vtipném člověku, který se svému životnímu krédu nezpronevěřil.

Dobře odtajněný Miroslav Horníček

Sestavil Jakub Kamberský

Praha, Supraphon 2018

3 CD 30 hodin 3 minuty

  • 6Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz