Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: Docela všední obscénní den. Pitomý porno otevírá citlivá témata s nebezpečným dozvukem

Pitomý porno. Vítězný film letošního berlínského festivalu. foto: BERLINALE

PRAHA - Do předpremiérové online distribuce přichází vítězný film letošního Berlinale Smolný pich aneb Pitomý porno. Rumunský režisér Radu Jude (* 1977) svou veskrze vážně míněnou komedii natočil v české koprodukci a témata v ní obsažená se české společnosti dotýkají úplně stejně jako té rumunské.
  5:00

Název snímku mu spolehlivě zajišťuje předběžný zájem publika, ať už jde o českou verzi, nebo o originální titul Babardeala cu bucluc sau porno balamuc. Dryáčnické pojmenování je zcela v duchu záměrně pokleslé stylizace, do níž Radu Jude svůj film na povrchu obalil – zdůrazňují ji také předěly tří částí a tří možných konců, do nichž je film členěn. Formální pomůcky třeskuté komedie ovšem rámují komplexní a závažný obsah – což ale zase neznamená, že by snímek nebyl zejména v některých pasážích dost zábavný.

Veřejné pohoršení

Hrdinkou filmu je učitelka dějepisu Emi, které se přihodilo to, co se dnes může stát ne snad každému, ale zřejmě leckomu: na internetu se objevilo video, které si s manželem pořídili při jednom trochu divočejším milování. Není úplně jasné, jak se záznam na síť dostal, nicméně odstranit jej je takřka nemožné, a zachycená scéna (kterou diváci v úplnosti zhlédnou hned na začátku filmu) je tak součástí veřejného prostoru a veřejné debaty. Rodiče dětí, jež Emi vyučuje, si vynutí mimořádnou schůzi, na níž se má hlasovat o tom, zda může Emi na prestižní škole dále zůstat.

Mé generaci se o minulosti lhalo, tvrdí rumunský režisér Radu Jude

První ze tří částí, do nichž je film členěn, se věnuje všedním Eminým pochůzkám po městě předtím, než dojde ke zmíněné schůzi. Emi nakupuje v supermarketu, zastaví se doma za ředitelkou školy, která řeší prekérní a vyčerpávající rodinnou situaci, v lékárně vyslechne vzrušenou konverzaci o dětech, které byly vinou korupce předběhnuty při čekání na transplantaci, dá si kávu v pasáži a zaslechne jinou konverzaci o japonských kamikadze, rekrutovaných zejména ze studentů humanitních oborů. Kráčí po ulicích roztřískaného, demontovaného města poznamenaného globální unifikací a přeplněného automobily coby zhmotněním lidské zpupnosti.

To vše v působivě civilním provedení typickém pro rumunskou novou vlnu. Střízlivý obraz tu podává výmluvné svědectví o vulgaritě a agresivitě prostředí, v němž se pohybujeme, a podtrhuje téma filmu, jímž je obscénnost: nikoliv v podstatě nevinného erotického videa, ale společnosti, která se nad ním pokrytecky pohoršuje.

Éra distance a masek

Jednou z nejlepších věcí na tomto snímku je, jak přirozeně, nenásilně a zároveň jako významnou součást dění zachycuje situaci společnosti v pandemii. Více či méně zodpovědné nošení roušek (někdy skutečně pojatých jako masky), ustavičné dezinfikování rukou, dodržování distance a všudypřítomná neurotičnost, která z toho všeho plyne, dodává předestřenému pohledu na popudlivou společnost další vibrace, které posilují jeho přesvědčivost.

Obraz Emi, jež ve třetí části na školní schůzi čelí útokům pohoršených rodičů, pak vděčí za svou působivost právě roušce, která nechává z Emina obličeje hrát jen oči, jimiž probodává své oponenty.

K této pasáži se ale divák dostane teprve po zhlédnutí prostřední části filmu nazvané Malý slovník anekdot, znamení a divů, v němž režisér pomocí montáže, anekdotických citací, poznámek a komentářů probírá prostřednictvím „slovníkových hesel“ rozličné jevy, které přímo či volněji souvisejí s tím, co se ukazuje v jiných částech filmu. Vypořádává se tak například s armádou, dějinami, církví, felací, pornografií, sexistickými vtipy, rasismem, násilím na dětech (fyzickým i ideologickým), vkusem, luxusem, chodníky nebo revolucí (francouzskou i rumunskou). Groteskně předložená směs je ostrou výtkou člověku, rumunskému národu, státu a jeho institucím, někdy celé civilizaci.

Film jako Athénin štít

Jedním z hesel je také kinematografie a Radu Jude tu má příležitost předložit představu filmového plátna jako Athénina štítu, v němž se zrcadlí jinak příliš strašlivá hlava Medúzy: „Nemůžeme vidět současné hrůzy, protože nás paralyzují oslepujícím strachem, a dozvíme se, jak vypadají, jen při pohledu na obraz reprodukující jejich podobu.“

Řazení hesel odpovídá jejich abecednímu pořadí v rumunštině, a s češtinou tím pádem někdy nekoresponduje, ale završeno je univerzálním termínem Zen. I tady se autor vyjadřuje ke svému tvůrčímu přístupu: „Na lidský život je nutno nahlížet jako na tragédii i komedii.“ 

V tomto duchu pak film vrcholí výjevem ze schůze, který je označen jako „sitcom“ a připomíná situaci filmu Jiřího Havelky Vlastníci – také se tu na vzorku debatujících občanů předvádějí trapná traumata, ubíjející malichernost a komická hloupost, ale také hrozivé spodní proudy celé společnosti, v tomto případě však ještě vyhroceněji a se zřetelnějším satirickým ostnem (i v rámci této stylizace se ale najde prostor pro seriózní obhajobu neprávem opovrhovaného memorování ve školách). Důstojně argumentující Emi je morální vítězkou příběhu (v jednom ze tří konců pak i svéráznou superhrdinskou mstitelkou), celkové vyznění je ale skeptické.

Pomrkávání na Čechy

Podobně jako ve filmu Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři, s nímž zvítězil na festivalu v Karlových Varech, otevírá Radu Jude palčivá historická témata s nebezpečným dozvukem v současnosti. 

Některé momenty ve formálně občerstvujícím, aktuálním, nekompromisním a upřímném snímku záměrně pojatém jako načrtnutá skica mohou působit až jako poněkud přepjatá satira (opravdu se na školní schůzi rozvinou spektakulární projevy antisemitismu a homofobie?). Na to odpovídají slova písně pod závěrečnými titulky: pravdivost obrazu nelze posoudit z něho samého, ale jen jeho porovnáním se skutečností. A skutečností jsou dnes třeba i sociální sítě.

České diváky může těšit, že tento mimořádný snímek má českého koproducenta Jiřího Konečného. Tím se zřejmě také vysvětluje, proč se na schůzi mluví o Karlu Gottovi a Václavu Havlovi a proč je jedna z matek Češka v podání Petry Nesvačilové. Nejde sice o tu nejpovedenější součást filmu, ale za připomínku, že je česká kinematografie v kontaktu s evropskou špičkou, můžeme být vděční.

SMOLNÝ PICH ANEB PITOMÝ PORNO

Režie: Radu Jude

Předpremiéra 12. května na Moje kino LIVE, poté čtrnáct dní ke zhlédnutí na Aerovodu

Autor:
Témata: Berlinale, Film, Kultura

Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!
Dětský šampon, který neštípe v očích: Přečtěte si!

40 uživatelů eMimina se pustilo do testování jemného šamponu KIND od značky Mádara, který je vhodný pro miminka už od prvních dnů. Jak si šampon...