Šest videoinstalací se tematicky (jak už název navádí) vztahuje k problematice hranic mezi příslušníky různých sociálních bublin, které existují, přestože všichni všechno permanentně sdílíme. To ale neznamená, že globalizovaný svět nezahrnuje past nekomunikace. Nejrůznější komunity sice fungují velmi blízko sebe, ale bariéry mezi nimi jsou velké a střety konfliktní.
Projekt Domestic Arenas (česky Domácí arény) čerpá z londýnské show The Infinity Mix, která spolu kombinuje videoart s hudbou a současnou multikulturní společnost popisuje lehkou klipovou formou. Z této show jsou v pražské prezentaci zahrnuti tři autoři. Přenést její atmosféru do historické budovy ale nebylo úkolem – Domestic Arenas přichází prostřednictvím těch „jiných“ (uprchlíků, barevných, vyčleněných) zprostředkovat zkušenost, kterou česká sociální bublina nezná a odmítá znát.
Výstava klade divákům řadu otázek, pro mnohé však zůstanou nesrozumitelné. Protože nejde o soubor děl vytvářejících pevnou linii vyprávění, je třeba je představit jako jednotlivé kusy.
Americký režisér a umělec Kahlil Joseph je v hudebních kruzích známý tím, že točí klipy, které porušují všechna pravidla hudebního videa. V Rudolfinu vystavené video m.A.A.d. mapuje nechvalně proslulou čtvrť Compton v Los Angeles, autor zde zároveň mixuje domácí videa a hudbu rapera Kendricka Lamara z roku 2012. Obrazy na dvou plátnech postavených do V ukazují obrazy mezi uměním a dokumentem, mezi banalitou a schizofrenií, realitu afroamerické kultury.
  |
Další z Američanů, Shimon Attie, se věnuje historii marginalizovaných a zapomenutých komunit. Video Stateless zobrazuje neznámé (nebílé) tváře lidí, kteří hrají ruletu. Přímá metafora nedobrovolné nejistoty bez státní příslušnosti je v kontrastu s estetikou vyšší společnosti.
Šestihodinové hudební video Kanaďana Stana Douglase je těžkým oříškem: kapela i hudební studio ve stylu 70. let minulého století, improvizované jamování – video pojmenované po dvou hlavních městech afrických zemí Konga a Zambie. Umně sestříhaný film, ve kterém se časově lze ztratit, nabízí hudbu jako jakýsi sjednocující fenomén, který ovšem vzešel jen a jen z černé zkušenosti.
Omer Fast z Izraele vypráví příběh německé středostavovské rodiny, do níž se vrátil syn – voják z Afghánistánu. Rozdílné zkušenosti na sebe narážejí, jako bychom všechny potřebné informace vytěsnili na každé straně hranic. Film nabízí tři různé verze ztraceného syna a tím poukazuje i na dobu postpravdivou, kdy fakta nejsou tak jako tak jednoznačná.
RECENZE: Krištof Kintera se na své výstavě představuje jako pseudovědec provokatér |
Humor vnášejí do svého videa Jeremy Deller a Cecilia Bengoleová z Velké Británie a Argentiny, které se inspirovalo dívčími po uličními tanečními soutěžemi. Formát je jako vystřižený z českého pořadu Kalendárium – postavy létají v mracích, sestříhané jako v home videu 90. let. Jeremy Deller je konceptuální umělec a držitel Turnerovy ceny, reprezentoval Velkou Británii na Benátském bienále v roce 2013. Jeho dílo je neuchopitelné, divoké, zábavné a často divné. V tomto případě plně zaujaté rituály popové hudby.
Ukázka empatie
Brit John Akomfrah se ve více než půlhodinovém filmu Tropikos vrací dokonce až k počátkům kolonialismu, který zapříčinil pohyb lidí po světě a jejich sociální předsudky. Pomalé, krásné video ve stylu amerického videoartisty Billa Violy se soustředí pouze na estetické obrazy v prostředí, kde docházelo v 16. století k násilnostem a velkoprodeji otroků – v anglickém Tamar Valley a Plymouthu.
Poselství všech autorů lze stručně shrnout jako důraz na empatii vzhledem k sociálnímu rozrůznění, jako krok k vyjádření podpory nechtěným menšinám a zároveň potvrzení situace, že hranice mezi komunitami jsou pevné. Filmy jsou zpracovány přímočaře a jsou vůči divákům otevřené. Výstava je ale jako celek pouhou ochutnávkou projektů vyšší kategorie, ucelenější koncepce a razantního náboje.
V Rudolfinu divákům trochu uniká záměr projektu – možná měl být artikulován jako diskuse k uprchlictví a v tomto směru rozšířen o další, lépe dostupná díla. To ale nic nemění na věci, že v galerii lze zažít osm i více hodin skvělé podívané.
Domestic Arenas Kurátor: Petr Nedoma Galerie Rudolfinum, Praha, do 18. 3. 2018 |
