11. září 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Egypt Station Paula McCartneyho. Se Skarabem na svižné cestě do Egypta

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Paul McCartney na fotce z října loňského roku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paul McCartney na fotce z října loňského roku. | foto: Reuters

LONDÝN Paul McCartney vydal „snadno průjezdné“ album Egypt Station. Exbroukova studna chytlavých melodií nevyschla ani na Sahaře.

V názvu desky nehledejme bůhvíjaká podobenství. Když už, snad v něm doznívá nostalgie po oné romantičtější stránce koloniální éry. Paul McCartney (76) pojmenoval desku intuitivně: podle vlastní malby z roku 1988, která díky „motivům železnice a pouště působí tak trochu egyptsky“, a protože se mu „spojení slov Egypt a stanice prostě líbilo“.

Zároveň sir Paul na svém webovém profilu vysvětlil, že mu asociace se železnicí poskytla volnou koncepci nahrávky: „Jako tomu bylo v dobách, kdy ještě alba byla skutečnými alby, tvořila celek a vyprávěla příběh. Proto jsem vystavěl desku tak, aby začínala na první stanici a jednotlivé písně vyjadřovaly zastávky. Každá z pomyslných stanic pro mě představuje snové místo, odkud vyvěrá hudba.“

McCartneyho doprovází skupina v čele s klávesistou Paulem Wickensem, s nímž...
Paul McCartney zahájil pražský koncert.

Postaru i nově

Hned několik písní/stanic potěší ctitele „starého dobrého“ McCartneyho. Například rocková Come On To Me mohla klidně vyjít už v dobách Wings. Balada Happy With You o radostech všedního života ve dvou, vystavěná na akustické kytaře, zase jako kdyby vylétla z „bílého dvojalba“spolu s Kosem (Blackbird).

Do sedmdesátých let a repertoáru Wings by mohla snadno zapadnout také ostrá skladba Who Cares, i když úvodní a závěrečné zasmyčkování zkreslené kytary do looperu (elektronického přístroje umožňujícího v reálném čase zachycovat a opakovat zvukovou stopu) prozrazuje letopočet nahrávání. Bojovný text „kdo se stará o to, co říkají idioti / kdo se stará o tebe“ také inspirovala současnost. Jak autor ohlásil během nedávného „tajného“ koncertu v liverpoolském klubu Cavern, skladbu napsal „s myšlenkou na děti, které jsou zastrašovány školským systémem, ale vlastně na nás na všechny, kteří máme podobnou zkušenost“.

Angažovaná je i píseň People Wants Peace, v níž jako kdyby Paul McCartney sloganem odpovídal na hymny někdejšího souputníka Johna Lennona a ideály konce šedesátých let. Možná trochu naivně působící kus, kde si mluvčí Macca stoupne před pomyslnou kliku mocných a svým stále jistým a sytým hlasem spustí: „Dámy a pánové, stojím tu před vámi, protože mám něco, co musím říci... Lidé chtějí mír.“ Ale řečeno s písničkářem Nickem Lowem, „co je tak legračního na míru, lásce a porozumění“? Zvláště když McCartney vysvětlil inspiraci k veršům. Během koncertní návštěvy Izraele si zařídil také návštěvu palestinské hudební školy „za Zdí“. Po rozhovorech s tamními dětmi napsal píseň coby upřímné vyjádření solidarity.

Navzdory zmíněným reminiscencím má album pochopitelně moderně vypulírovaný zvuk. Paul McCartney dávno přesvědčil, nejen projektem Fireman, že mu svědčí i využití elektroniky. Funguje, když píseň Caesar Rock uvede syntetickými zvuky, a pak ji nechá burácet nad dusavým beatem. Nebo když samply pohánějí electro-bossa novu Back In Brazil o „holce z Brazílie, která sní o budoucnosti v mnohem lepším světě“. O sound se totiž produkčně většinou postaral Greg Kurstin, známý prací pro Pink, Kylie Minogue, Lily Allen, ale také Adele či Becka.

Výjimkou z této spolupráce je čtyřakordový moderní pop song Fuh You – spolu s McCartneym jej napsal a také produkoval Ryan Tedder, jenž se proslavil jako zpěvák kapely OneRepublic a producent Beyoncé, Demi Lovato a ovšem také U2. Právě OneRepublic by z fleku mohli Fuh You natočit také. Přeberme si podle vlastního vkusu, zda je to dobře, nebo ne.

Aby žánrové pestrosti nebylo málo, album uzavírají členité kompozice Despite Repeated Warnings a Hunt You Down / Naked / C-Link s častými změnami rytmu i harmonie – podle receptu „píseň vložená do písně“. Skladby navíc propojuje zvukový most Station II.

Finále tak působí málem progrockově. Přesto Egypt Station drží pohromadě – dík charismatu samotného Skaraba.

Je dobré občas nevědět

Za stěžejní považuje Paul McCartney baladu I Don’t Know. „Nevím, která z nových písní je moje nejoblíbenější, mám rád všechny, ale když už bych musel vybrat jedinou, pak Nevím (I Don’t Know),“ odpověděl slovní hříčkou v jedné internetové diskusi. Na první poslech zaujme autorův typický melodický rukopis, ale také text. Sympatické přiznání vnitřní nejistoty a strachu z chybování, zcela vzdálené představě suverénní celebrity: „Vidím trable za každou zatáčkou / ještě se toho musím tolik naučit / co se to se mnou děje? / Mám pravdu, nebo se mýlím?“


Spoj do Egypt Station zkrátka zve na vcelku radostnou posluchačskou cestu pro každého, kdo není na McCartneyho estetiku a priori vysazený. A kdo zároveň nereálně nečeká, že E xbrouk vytvoří něco srovnatelného se svými vrcholnými nahrávkami. Například Fuh You sice může i věrného fanouška iritovat až příliš jednoduchou vtíravostí, ale zase možná díky svému soundu přitáhne pozornost nejmladší generace. Co do profesních záležitostí tak sir Paul „věděl“ naprosto přesně a práci odvedl poctivou.

Paul McCartney: Egypt Station

Capitol / Universal Music, 2018

Celkový čas: 57:18

Tomáš S. Polívka, hudební publicista
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz