Pondělí 10. srpna 2020svátek má Vavřinec 17 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Eskamotér vstoupil dvakrát do téže řeky. Jiří Kratochvil se jen tak neokouká

Jiří Kratochvil | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Kratochvil | foto: Česká pozice

PRAHA Celý život píšu s chutí povídky,“ začíná Jiří Kratochvil autorskou poznámku ke své víc než třísetstránkové novince Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Co dvakrát, spisovatel má těch povídkových knížek na svém kontě víc, třeba tituly Má lásko, Postmoderno, Brněnské povídky nebo Kruhová leč.

Ostatně Kratochvil, letos v lednu osmdesátiletý, je vůbec velký psavec: debutoval sice už na sklonku šedesátých let, ovšem jen časopisecky, takže knižně se naplno realizoval až po devětaosmdesátém – dodnes ve víc než třech desítkách titulů. Vlastně co rok, to kniha: povídky, novela, román, esejistika, rozhlasová a divadelní hra; snad jen ty verše chybějí. I když poezie bylo v Kratochvilově psaní vždycky víc než dost. 

Ve kterém příběhu se objeví v lidské podobě? Jiří Kratochvil a felis domestica.
V roli skřeta se mi zalíbilo. „Aby sarkasmus pěkně fungoval, musí mít za...

Pokud jde o rozvrh práce, přísahá autor na rozum, drží se pevných konstrukčních pravidel, aby mu stavba nespadla dřív, než ji komplet zabydlí. Ti „nájemníci“ jsou ale ryze fantazijního, někdy dost zběsilého typu: jednou koketují s vědeckou fantastikou, jindy třeba se surrealismem. Pokud pro Kratochvila nějakou hlavičku, pak postmoderna podle Kunderovy Nesmrtelnosti říznutá magickým realismem cortázarovského typu. A příbuznosti z domova? Nejvíc asi Michal Ajvaz nebo Václav Kahuda.

Ovšem Kratochvil jede vždycky po svém, sycený krutou i komickou poezií (a samozřejmě prózou) československých dějin od čtyřicátých let po dnešek a lokálně pak hlavně magickým Brnem. Nejinak v povídkové novince: ve zmíněné autorské poznámce dál uvádí, že tentokrát u něj zvítězily „groteskní hříčky“, „zábavné eskamotérské kousky“, které může čtenář číst jako „jakési mé rozloučení s literaturou“. Ale věřte spisovatelům, že se loučí, že končí, že už nikdy víc. Navíc ta grotesknost z aktuální Kratochvilovy sbírky rozhodně nečouhá jako příslovečná sláma z bot. Je to někdy humor na ostří nože, trochu politicky angažovaný, jako v povídce, která je symbolickou odplatou za srpnovou invazi SSSR & spol. v osmašedesátém; tentokrát pacifikuje kontrarevoluční pnutí v Rusku hrdinná česká armáda. Anebo soukromé „očko“ Dan Kočí, nejlepší detektiv přes manželské nevěry v Brně a širém okolí; Kratochvil si ho v novince silně oblíbil, v knize přijde ke slovu opakovaně.

A nejen v téhle knize. Kratochvil vstupuje dvakrát do téže řeky skoro cíleně. Motivicky cituje ze svých dřívějších kusů, jako je Liška v dámu, Jízlivá potměšilost žití, Alfa Centauri, Herec nebo Avion; schválně jestli najdete, v které povídce bere odkud. Co víc: ten druhý vstup do téže řeky funguje jako zaklínadlo i v rovině autorské reality a fikce, tedy osobních Kratochvilových dějin, jeho životních osudů od čtyřicátých let po dnešek, a jeho psaní. „Mezi skutečností a imaginací je totiž odedávna ten nejužší vztah,“ píše autor hned v úvodním textu a pokračuje: „Můj život je tak bezprostředně spjat s mými příběhy.“ Jistá podvojnost je pak tmelem motivů, z nichž jsou konkrétní povídky utkány, například: motiv dvojníka, motiv člověka a figuríny nebo robota, motiv živého a mrtvého, motiv dvojčat, motiv ženy falešnice, která realitu nastavuje mystifikací a lží, motiv lidského rozumu a umělé inteligence, motiv kafkovské proměny, motiv depersonalizace a podobně.

Kratochvilovy povídky připomínají občas šachovou partii. Ať jde o vševědoucího vypravěče, který někdy očistně, jindy poněkud zlovolně hýbe postavami po šachovnici příběhu. Ať jde o střídání černé a bílé, rozumu a emoce, vědomého kalkulu na jedné a nevědomého, nutkavého, spodního tahu na druhé straně. Ať jde o rozmývání hranice mezi žitým a fantazijním, reálným a fikčním, příběhovým. Někdy má čtenář dojem, že čte kapitoly Kratochvilova nenapsaného memoáru. Jindy je jasné, že autor poslal stráže od bran rozumu na neplacené volno a pustil do textu proudy svých privátních fantasmagorií. Ne že by to bylo někdy dřív u Kratochvila jinak. Vlastně odtud jedině lze vést s autorovou novinkou nějaký spor: tohle už známe, už jsme četli, už jsme měli tu čest.

Jenže Jiří Kratochvil se jen tak neokouká, jeho literatura disponuje solidní vnitřní silou, poetickou magií, která neslábne. Navzdory tomu, že před čtenářovýma očima teče pořád „téže řeka“; ačkoli autor v úvodem citované poznámce o celoživotním psaní povídek přiznává, že jde o texty nejen „různé délky“, ale i „rozdílné kvality“.

Největší slabiny ojetých dodávek. Přinášíme přehled nejporuchovějších vozů

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Dodávky byly stvořeny pro práci. Najedou mnohem více kilometrů než osobní auta, a to v náročných podmínkách. Ne všechna...

Schizofrenní žena, nechtěná emigrace. Zachránila ho Nemocnice na kraji města

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Kde je hranice skutečné lásky? Kdy končí vztah a začíná tyranie? Ladislav Chudík na tyto otázky dlouhé roky marně...

VELKÝ TEST ZOO: přehled cen, zvířat i atrakcí. Přijeďte, pomůžete!

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mají otevřeno 365 dní v roce, ať praží slunce, nebo se žení čerti. Na několik týdnů je zavřel až koronavirus. Chcete...