RECENZE: Faust. Smršť nápadů a Faustova šílená jízda na technopárty

Takovou smršť činohra první scény nepamatuje. Frič připravil tolik opulentních chodů, že jde divákům hlava kolem, vrší nápady, travestuje, ironizuje, spojuje nespojitelné. Svět složený z této impozantní tříšti ale kupodivu drží styl, riskantní metoda mixování nejrozmanitějších prostředků a poloh režisérovi vychází. Tedy v prvním díle rozhodně, v druhém už nastávají nepřehlédnutelné problémy; s délkou i se smyslem výpovědi.

Potíže s druhým dílem

Inscenátorský tým se chtěl popasovat s celým Goethovým dílem, jenže druhý díl je složitý k pochopení, je to skutečná hádanka, jak si to sám autor přál. Především ale jde o knižní drama, ani autor nepočítal s jeho uvedením, ostatně dopsal jej na pokraji svých sil. Už dávno jsme se sice přesvědčili, že inscenovat lze všechno, ale druhý díl Fausta je velké sousto, jehož stravitelnost bude jistě větší v Německu, ale u nás se věru tento opus nesaje s mateřským mlékem. Má rozměry filozofického traktátu a je v něm i životní krédo autora, Faust je tu spíš zástupce lidstva než dramatickým subjektem. Putuje různými etapami jeho vývoje s je hledačem nejdokonalejší lidské společnosti. I proto se obrací do antiky jako ideálu krásy, který může překonat temnotu.

Inscenovat celou tuto složitou materii plnou otázek po smyslu bytí, životních principech, nesmrtelnosti tak, aby nevznikl jen sled obrazů a asociací zrozených nad textem, je těžké. Druhý díl u nás prakticky nemá inscenační tradici, před sedmnácti lety jej v Moravském divadle Olomouc nastudoval Peter Gábor, ale odděleně. O druhém díle uvažoval i Otomar Krejča, který byl dosud posledním inscenátorem textu v Národním divadle (1997).

RECENZE: Poslední sezení u doktora Freuda. Disputace o Bohu v předvečer apokalypsy

Druhý díl je též formálně komplikovaný, nestrukturovaný, jde o sled výjevů a množství motivů, směsice tragiky a komiky. Tohle všechno jistě musí být vidění Jana Friče blízké a inspirovat ho a je pravda, že si s tím umí pohrávat, má cit pro dramatický paradox. A tak mezi divé reje klidně vsune pasáže o manželství Fausta a Heleny Trojské v podobě telenovely prokládané reklamou, o kus dál nabídne obraz světa ohroženého zkázou, přičemž pálí ohně, vypouští dýmy a hromové rány, z provaziště se spouštějí vánoční stromky. V troskách světa plného haraburdí vidíme zničenou Faustovu pracovnu, černého plastového pudla (vida, aspoň tady, když ne v prvním díle), ledního medvěda a jelena. Slepý Faust sedí uprostřed obklopen četou uklízečů v overalech signální barvy. Smířlivý a jemně ironický závěr s pějícím sborem andělů a na nebe vzatou Markétkou je půvabná tečka, ale opět příliš dlouhá. Frič má velkou imaginaci, a tak prostě inscenuje sled výjevů pod heslem, že obraz je důležitější než slovo. Problém ovšem je, že u Goetheho tomu tak v žádném případě není, a tak se smysl vytrácí a vzniká dojem chaosu, v němž se divák nemusí vyznat.

S tím vším souvisí i problematická textová úprava. Pro potřeby inscenace vznikl nový překlad Radka Malého a je výtečný, zní moderně a přitom zachovává ducha díla, krásu verše. Je lyrický, úsporně vystihuje dramatičnost situací a konečně jde hercům na ruku, je mluvný. Trojice upravovatelů, jak píše dramaturgyně Ljubková, nejprve adaptovala překlad Otokara Fischera, úpravy pak překladatel zapracoval, vznikl tedy extrakt. Přesuny a škrty nejsou vždy organické, občas je to procházka mlhou, z níž se to známé nakonec vynoří. Jako zbytečné se jeví zařazení Artaudových textů.

Kamion řítící se do hlediště

Frič se tedy především zmocňuje díla vizuálně a ve výrazném výtvarném řešení. To je jeho výklad, nemusíme ho přijmout, ale sílu mu nelze upřít. Jeho pohled na svět je ironický a sarkastický, neváhá jít až k travestii. Už v úvodu je jasné, že Faustova pouť nebude nic banálního, v prologu v nebi přijíždí Hospodin na invalidním vozítku podoben zemřelému fyziku Hawkingovi, Bůh tedy příznačně ztratil vládu nad svým tělem, jeho moc je omezená a také je sám, stejně jako člověk.

Z Faustovy pracovny pak Mefistoteles s učencem vyrážejí na divokou jízdu kamionem, jsou v kabině přízračně osvětleni, světla reflektorů perou do diváků a náklaďák se doslova řítí do hlediště. Kamion na točně jako základní scénicky prvek je originální nápad, stejně jako jeho demontáž v druhé části, která je výrazem prohlubující se destrukce. Čarodějnická kuchyně je parkoviště tiráků, Valpuržina noc technopárty, Markétka se s Faustem spustí v kabině náklaďáku. Vědátor je v prvním díle divný pavouk, bloumák, který se zapomněl ve své studovně a život venku se mezitím neskutečně proměnil, aniž by to tušil. Škoda že tento motiv, snad i důvod Faustova zaprodání, brzo vyšumí.

Martin Pechlát je jako Faust vymóděný strašlivě, má oblek odporné barvy, dlouhé ucourané vlasy, uprchlík z jiné doby. A hraje ho zprvu jako člověka, který se ocitne v realitě, která je pro něj jako halucinace. Reaguje hekticky i skoro cynicky, pak zase na povrch vyplouvají přirozené lidské emoce. Jeho Faust je zasmušilý, stále nejistý a zklamávaný, je jako třtina větrem zmítaná. Neskýtá to prostor k zvláštním extempore, ale Pechlát polohu zvládá přesvědčivě. Jeho protipól Mefistoteles je v podání Saši Rašilova ten nejzábavnější ďábel, jakého si lze představit. Úlisný, zákeřný, vtipný, trapný. Chvílemi je jak vyvolávač na trhu, pak se vemlouvavě vtírá, moralizuje, vzteká se a kroutí jako had, potměšile se cení. Markétka Veroniky Lazorčákové se z téměř ironicky pojaté lolitky přesvědčivě promění v ženu plnou bolesti. Ostatní herci (Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Eva Salzmannová, Pavel Batěk, Jiří Suchý z Tábora) většinou hrají víc rolí, a i když slouží celku, jsou schopni na malé ploše předvést přesnou stylizaci, také souhra všech je obdivuhodná a to v Národním není málo.

Fričův Faust je něco jako vpád barbarů na první scénu, ale vložená energie se neztratila. Je to skoro manifest režijního stylu, pro který je určující forma, ta je nositelem výpovědi. Pravdu budou mít i ti, kdo tvrdí, že tu chybí hlubší smysl výkladu a že vizuální čtení je povrchní. A také že vybrat si k tomu Goetha, u nějž je slovo na prvním místě, není nejšťastnější. Jenže Fričovi se podařilo až intuitivně vycítit klipovou zběsilost dneška, to, jak se v něm vrší absurdity a paradoxy. Ostatně ruku na srdce, nepřipomíná život dnes tak trochu šílenou jízdu v kabině řítícího se kamionu, nebo dokonce na jeho střeše?