Složit dramaturgii plzeňského festivalu je věc velice složitá, přehlídka má i po letech status největší profilové akce svého druhu v republice a také ambice nabízet tematické zaměření. Očekávání tudíž bývají velká, česká kritika se ráda ofrňuje a plzeňský divák je také kapitola sama pro sebe, což organizátoři už před lety vyřešili přidáním týdne „po“, který nabízí splavnější kusy z domácí nabídky. Vedle českých a moravských inscenací, které bývají výběrem toho, co se v nedávné minulosti urodilo, je věnován velký zájem zahraničnímu importu. A to je vždy diskutovaná horká půda. Zde přistupují i vlivy, které se nedají předem odhadnout, třeba přenos inscenace nemusí vždy vyjít a diváci zůstanou chladní. To se třeba loni stalo u skvělé inscenace Krystiana Lupy Mýcení, které ležel u nohou Avignon, nikoliv však Plzeň.
Letos by asi jen programový negativista mohl zahraniční výběr označit za nepovedený, i inscenace, které byly přijaty rozporuplně, bylo dobré vidět. Jako například očekávaný kus významného a evropské festivaly obrážejícího varšavského Teatru Rozmaitości Holzwege. Text Marty Sokołowské nastudovala mladá režisérka Katarzyna Kalwatová a pojednává o polském experimentálním skladateli Tomaszi Sikorském (1939–1988), který zemřel za nevyjasněných okolností. Inscenace kombinuje postupy dokumentárního divadla s psychologickým dramatem, ale nezdá se, že by toto spojení přinášelo kýžené napětí, civilní a herecky ne umělé výstupy Sikorského skutečného přítele a důležitého polského skladatele a klavíristy Zygmunta Krauze spíš nepříjemně upozornily na občasné přehrávání herců. Způsob, jakým se téma emočně přepjatého umělce, ničeného režimem i společností, předkládá, je dosti protivný a dramaticky lineární, je to artistní divadlo, překvapivě až po okraj naplněné pózami a klišé, rozervaný umělec tu skoro vychází jako karikatura. Na závěr zazní také Sikorského skladba v Krauzeho provedení, ale divák, ubitý divadlem, ji sotva vychutná.
Přesto se ale nedá režisérce upřít formální zručnost a je škoda, že až v závěru se oprostila od smrtelné vážnosti a výpověď ironicky pootočila. Určitě ale představení do zahraniční části přehlídky patřilo. Ta totiž vedle tématu šílenství, vyšinutosti, účtování s minulostí i neradostných vyhlídek vsadila vesměs na původní texty a dramatizace a ty se ukázaly jako zajímavý seizmograf stavu společnosti.
Vivisekce zločinu
Festival otevřela inscenace Zločinu a trestu, kterou Michal Dočekal nastudoval v budapešťském Vígszínházu, divadelní adaptaci pořídila Iva Klestilová, na inscenaci se podíleli i další Češi, například scénograf Martin Chocholoušek. Je to výrazné režijní gesto a výtvarně čistá inscenace, která ve své působivé chladnosti a stylizaci nezapře inspiraci Bobem Wilsonem. Režie si stále uchovává hodnoticí odstup a divák se stává svědkem rekonstrukce zločinu, v němž nechybí ani čísla situací, která se pak v závěru všechna rozsvítí. Vivisekce se odehrává v neosobním bílém prostoru, možná v pitevně nebo ve filmovém ateliéru, kde ve prosklené vitríně symbolicky trčí vražedná sekyra. Realita splývá s nočními můrami Raskolnikova, divadelní iluze se prolíná se zcizováním, na scéně se objevují velké větráky a vyrábějí sněhové vánice, na závěr přijede bizarní stroj s velkými reflektory, připomínající pojízdné občerstvení. Dočekalova inscenace je důmyslně postavená a strukturovaná, ukazuje také, že režisér umí velmi dobře zacházet s velkým prostorem. V Maďarsku se mu opravdu daří.
RECENZE: My všichni jsme vlastně tak trochu hledající Orfeus |
Další záchvaty šílenství přišly rovněž z Maďarska, Bláznovy zápisky Nikolaje Vasiljeviče Gogola, které s Tamásem Keresztesem nastudoval známý režisér Viktor Bodó. V Keresztesově podání se monodrama postupně mění v divokou klauniádu i hořkosměšnou cestu pomalu se zatemňujícím vědomím. Herec je technicky skvěle vybavený a vstupuje do svého bytu, až klaustrofobicky stísněného a zdeformovaného, kde je všechno nakřivo, stejně jako v jeho nebohé hlavě. On sám je vyhastrošený, groteskní postavička v rozervaných škrpálech. Byt se na něj pak převrátí a rázem se promění v bláznovu celu. Své bláznovství ovšem pečlivě staví krůček po krůčku, výtečné je, jak na místě vyrábí zvuky, ruchy i hudbu, obsluhuje hejblata a nechává různé objekty ožít, jeho výkon má velkou energii, ale asi by bylo ještě působivější, kdyby se toto pojetí aspoň trochu prolomilo do dneška, což text vysloveně nabízí.
Nečekaným překvapením byla skvělá adaptace románu Attily Bartise Klid v podání Národního divadla Târgu Mureş v režii Radua Afrima. Inscenace maďarskojazyčného souboru nabídla smršť emocí, byla jako horečnatý sen. Z jeviště se valila živočišnost a erotika, režie točila grotesknost do nejvyšších obrátek, byl to zvláštní, pro české jeviště neznámý styl, mísící těžkou dekadenci s groteskou a ironií. Už scénické řešení bylo metaforou určující celé pojetí – staromódní pokoj obestavěný nábytkem a zahlcený veteší a uprostřed rozervaný velkou kruhovou puklinou s vodou. V tomto děsivém prostředí přežívá hlavní hrdina, spisovatel, se svou matkou, bývalou slavnou herečkou, která po emigraci své dcery do USA nesměla za minulého režimu hrát. Oba obyvatelé bytu postupně propadají vlastnímu šílenství, matka se pomalu sune k demenci, syn není schopen žít normální život. K závěru se sice toto šílené a stále se stupňující balábile začalo lehce zahlcovat samo sebou, ale hrálo se tři hodiny – a udržet stejnou intenzitu takového reje snad ani není možné.
Každé tajemství bude odhaleno
Pro závěr festivalu dramaturgie trefně zvolila belgickou inscenaci Das Fräulein Kompanie, aktuální novinku Smutek (v originále je ovšem množné číslo Tristesses, což má svůj význam), která také slavila úspěch na letošním festivalu v Avignonu. V Plzni byla černá komedie autorky a režisérky Anne-Cécile Vandalemové kýženým zástupcem politického divadla, ale také inscenací se zvláštní poetikou, i výtvarnou – jako bychom se ocitli ve světě, kde nikdy nesvítí slunce a vše je v něm potažené šedí, mlhou, tak aspoň malé severské domky a kostelík působí. Také text jako by se dílem napájel ze severské dramatiky, ale třeba – když už jsme v Belgii – iz Ghelderoda, je místy hodně burleskní.
Hra se děje na dánském ostrově Smutek, kde je cosi shnilého a kde přežívá osm lidí, protože po uzavření zdejších jatek tu není práce. Zápletku odstartuje smrt jedné z obyvatelek, která se oběsí na stožáru s dánskou vlajkou, a na ostrov spěchá její dcera, šéfka krajně pravicové populistické strany, která má svůj plán. Stranu převzala po svém otci a na ostrově chce z jatek zřídit ateliér na výrobu propagandistických filmů. Postupně se odhalují různé nepěkné detaily ze života malého společenství, ale režie stále dbá na ironii a směšnost vykloubených situací a konfliktů, které se vrší. A zároveň přetrvává jakási magicky pochmurná atmosféra, v níž mrtví bloudí mezi živými, poslední zemřelá dokonce zpívá i křičí (hudební pojetí bylo vůbec originální).
Režisérka také využívá video a snímá herecké akce v interiéru malých domků – není to nic nového, ale zde se podařilo vytvořit intenzivní dojem, že se s ničím nelze schovat, každé tajemství bude odhaleno. Příběh končí masakrem jak od Tarantina, ale to, co je děsivé, není hromada mrtvol, ale fakt, že pokřivené morální hodnoty, přikyvování fašismu, korupci a manipulaci nakonec nikoho až tak nepohoršují a je hodně těch, kteří se rádi zapojí.
