RECENZE: Film Marija zprostředkovává hypnotickou cestu za snem

Film otevírá následující úvod. Je večer, jsme na rušné ulici a před námi se objevuje tělo ženy. Nevíme však, jak tato žena vypadá, protože ji vidíme pouze zezadu. To nám ale nebrání v tom, abychom ji pozorovali s velkým zaujetím, stejně jako kamera, jež se v dlouhém záběru urputně drží za jejími zády. Okolí, jímž žena prochází, je podobně nečitelné jako ona, jelikož obraz je rozostřený. Žena přechází ulici a vklouzne do domu. Střih. Jsme v domě na schodišti a už ji dobře vidíme do tváře, ale stále nemáme jasno. Na schodišti se snaží nepozorovaně protáhnout kolem muže, který právě někomu pronajímá byt. Střih. Žena přijde ke svému bytu, otevře dveře a vejde dovnitř. Za chvíli někdo zaklepe na její dveře. Žena neotevírá. Raději zhasne a zůstane ve tmě.

Tato scéna naznačuje určitý typ strategií, s nimiž bude režisér Michael Koch v průběhu filmu pracovat, ať už jde o intenzivní fyzický kontakt s postavou, bytostný zájem o jednotlivce, určitou mezerovitost ve vyprávění či minimalismus.

Koch situuje příběh do Dortmundu, konkrétně do Nordstadtu, což je specifická oblast, v níž se koncentrují lidé z více než 130 zemí. Je to místo, které do značné míry ovlivnilo zavření ocelářských a dalších průmyslových společností. Mnoho lidí přišlo o práci a budovy začaly chátrat. Panuje zde vysoká nezaměstnanost a tomuto místu se nevyhýbá ani kriminalita. Přijatelné ceny nájmů přitahují pozornost přistěhovalců, kteří tak žijí v leckdy otřesných podmínkách.

V této oblasti pobývá také ukrajinská imigrantka Marija (Margarita Breitkreizová), jež pracuje v hotelu jako uklízečka. A jediné, o čem sní, je, že chce být nezávislá a vlastnit svůj kadeřnický salon. Koch pečlivě sleduje, jak se postupně stůj co stůj prodírá za svým snem, třebaže jí to může stát i lidskou důstojnost.

Pouliční džungle

Švýcarský tvůrce nám z bezprostřední blízkosti ukazuje život mladé Ukrajinky a její pohyb v dané lokalitě. V práci se necítí šťastná a smysl jí dává pouze myšlenka, že se chce postavit na vlastní nohy a mít svůj kadeřnický salon, kde by si mohla vydělat více peněz a kde by se mohla společensky uplatnit. Marija přijde vlastní vinou o práci uklízečky a ocitne se bez práce. To, co následuje potom, by se dalo charakterizovat jako pohlcení vlastním snem, jehož naplnění je zbrzďováno mnoha komplikacemi. Kvůli nedostatku peněz se Marija dostává do finanční tísně a má například neustálé spory se svým domácím Cemem (Sahin Eryilmaz). Jistou naději na to, aby dokázala svůj sen realizovat, jí začne poskytovat Georg (Georg Friedrich), jenž pracuje ve stavební firmě. Zaměstná ji jako překladatelku, protože Georg vede jednání též s ruskými klienty, a naváže s ní i vztah.

Oblast, v níž Marija žije, by se dala podle Cemova motta („když je neoškubeš, oškubou tebe“) nazvat jako džungle, kde vše probíhá podle jiných pravidel. Michael Koch si je toho dobře vědom a tuto skutečnost ještě posílí svým filmařským přístupem, který z okolí, v němž se Marija pohybuje, vytvoří prostor budící hrůzu. Mariju sledujeme na každém kroku a neustále se nacházíme v její blízkosti. Tím, že kamera se často zaměřuje na její záda, zůstává okolí rozostřeno, což intenzitu mnohonásobně zvýší. Je to patrné například ve scéně, kdy na staveniště přichází policie a Marija se před ní snaží ostatní co nejrychleji varovat. Tuto dramatickou situaci sledujeme především zpoza jejích zad. Rozbahněné staveniště tak dostává skoro až apokalyptický nádech.

Michael Koch nám velmi autenticky zprostředkovává Marijinu cestu za snem. Díky přístupu, který volí, jsme do této cesty vtaženi stejně jako ona. Koch si přitom na to, že je debutant, počíná sebejistě, originálně a daří se mu úspěšně vyhýbat různým klišé, která by se jistě mohla ve filmech s podobnou tematikou objevit.

Neomylný stroj

RECENZE: Glory. Hodinky tikají, ale ne dost nahlas

Marija je druh filmu, v němž se vše organicky pojí k sobě. Od důsledné přípravy a výběru lokací přes místy abnormálně fyzické herecké výkony až po nekompromisně sevřenou formální strukturu a soulad jednotlivých filmových složek (kamera, střih, zvuk atd.). Připomíná to počínání neomylného stroje. Zde není prostor pro jakýkoliv kolaps – žádné herecké zaváhání, manýristické gesto nebo plýtvání záběry. Každý záběr, jenž je včleněn do filmu, má svou důležitost a opodstatnění.

Tématem, zaostřením na jednotlivce, zapojením neprofesionálních herců, naprostým vytěžením lokací, absencí hudebního doprovodu či formálním provedením, které se důsledně dodržuje, může film nejen evokovat sociálně realistická díla bratří Dardennů, ale také jim svou sílou a hutností směle konkurovat.

Michael Koch natočil film, jehož přesah se větví do mnoha oblastí. Důležité však je, že příběh se nemusí vztahovat pouze k přistěhovalcům nebo jiným marginalizovaným skupinám, ale může se dotýkat každého člověka. Každý si může zodpovědět otázku, jaké kroky si může ve svém životě dovolit učinit, aby si stále zachovával svou lidskou důstojnost. A nezačala se mu náhodou odchlipovat tak jako titulní protagonistce filmu.