RECENZE: Fuocoammare - portrét duše ostrova uprostřed ohně

Titulní „Požár na moři“ je název skladby, kterou nechává stará paní zahrát v rádiu svému synovi – rybáři s přáním, aby se zlepšilo počasí a on mohl vyplout na moře. A je to také její dávná vzpomínka na válečná léta, kdy lodě v noci osvětlovaly moře světlicemi – tu historku vypráví svému vnukovi, školáku Samuelovi. Kdo ví, co mu z ní utkví, má totiž moře vlastních zájmů: především si rád vyrábí praky a střílí z nich, pohříchu někdy i po ptácích. Pro něj je Lampedusa domov, místo dětských dobrodružství, a jeho svět je stejně pravdivý jako ty ostatní, které se zde potkávají.

Když má Samuele pocit, že se mu obtížně dýchá, prohlédne ho doktor Bartolo, jediný lékař na ostrově. Stejný doktor Bartolo, jehož rukama projdou tisíce uprchlíků, kteří se na půdu Lampedusy dostanou často ve zbídačeném stavu a mnohdy dokonce po smrti.

Gianfranco Rosi chtěl původně na Lampeduse natočit jen desetiminutový dokument, brzy ale změnil názor: „Jakmile jsem na ostrov dorazil, zjistil jsem, že realita je velmi odlišná od obrazu prezentovaného v médiích a v řeči politiků, a uvědomil jsem si, že by nebylo možné zhustit tak komplikovaný svět, jakým Lampedusa je, do několika málo minut. Aby bylo možné jej pochopit, bude nutné se do něj dlouze a důkladně ponořit.“

Rosi se ve svém dokumentu pokouší vytvořit jakýsi portrét duše tohoto ostrova, spojeného s neustávajícím a často tragickým putováním uprchlíků z Afriky. Nezachycuje přímou konfrontaci obyvatel Lampedusy s uprchlíky, ale skládá dohromady obraz téměř mimoběžných dějů, které se přesto odehrávají na tomtéž místě a v tomtéž čase.

Samuele Pucillo ve filmu Fuocoammare: Požár na moři

„Poté, co byly spuštěny záchranné akce, jako například Mare Nostrum, která má za cíl zachytit čluny na moři, nejsou už migranti na Lampeduse vidět. Procházejí ostrovem jako duchové. Vyloží je na molu ve starém přístavu, naloží do autobusů jedoucích do detenčního centra, kde se jim dostane pomoci a identifikují je, a o pár dní později jsou posláni na pevninu,“ vysvětluje režisér mechanismus zaběhlé praxe, kterou ve filmu zachycuje ve výmluvných podrobnostech. Rosimu se podařilo s kamerou dostat i na záchrannou misi na moře; syrové záběry ukazují bezvládná těla mezi životem a smrtí, která záchranáři překládají na své čluny. Natočil zoufalé volání na radiových vlnách, němou hrůzu mrtvol zabalených v černých pytlích i žal pozůstalých. Daří se mu neukazovat uprchlíky jako anonymní masu, ale jako velmi rozmanité lidské bytosti propojené tragickým osudem. Mimořádnou pasáž ve filmu tvoří vystoupení uprchlíků z Nigérie, kteří vyprávění o strastiplné pouti skrze Saharu a libyjské vězení až na moře vtělili do naléhavé písně v angličtině, novodobého truchlivého eposu...

Jedním z nejsilnějších momentů snímku je věcné, ale zároveň emocemi prodchnuté vyprávění doktora Bartola o tom, jak hrůzné výjevy vídá. Jak musí při ohledávání mrtvol před jejich pohřbením uchovávat vzorky tkání, proto jim odebírá prsty nebo uši... Lékařovo pevné humanistické odhodlání pomáhat uprchlíkům nevyrůstá z ideologie, ale z každodenní osobní zkušenosti, proto je tak přesvědčivé.

A přece mají tahle důrazná svědectví v Rosiho filmu stejný prostor jako scéna, kdy babička malého Samuela po ránu pečlivě uhlazuje ustlanou postel. Nebo když Samuele ve škole těžce bojuje s anglickým překladem: i to je podle Rosiho tatáž Lampedusa uprostřed „ohně na moři“. „Bylo nezbytné, abych nekopíroval styl práce médií, která dorazí na Lampedusu jen, když je nějaká krize. Něco se totiž děje každý den,“ vysvětluje režisér. Má bezesporu pravdu.