6. října 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Gavrilo Princip. Když koncept převálcuje divadlo

De Warme Winkel - Gavrilo Princip. Pražské křižovatky 2018. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy De Warme Winkel - Gavrilo Princip. Pražské křižovatky 2018. | foto: De Warme Winkel

PRAHA Druhý ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky 2018, pořádaný Činohrou Národního divadla, zahájilo představení nizozemské skupiny De Warme Winkel s inscenací Gavrilo Princip. Festival o víkendu uzavře sólová inscenace Michaila Baryšnikova, kterou v Novém divadle v Rize nastudoval Alvis Hermanis.

Filmové projekce jsou na divadle čím dál častější. Svět vnímáme v obrazech, divadlu už nestačí jeho prostředky, zkouší to multimediálně, ale je otázkou, jestli tím zvýší účinek toho, co vypráví. Pokud ne a představení rezignuje na bezprostřední kontakt s živým aktérem a s živou akcí, odcházíme z divadla s ambivalentním pocitem, že to nebylo divadlo ani film. Že jsme byli účastni vyabstrahovaného dramaturgicko-režijního konceptu bez masa a krve. Metoda live-cinema, se kterou přijeli Nizozemci, tuhle otázku znovu položila.

Děj inscenace Gavrilo Princip se na jevišti živě snímá. Divák jej sleduje na plátně s běžícími titulky, které horko těžko stíhá přečíst. Metoda snímání by předpokládala, že se bude příběh vyjadřovat převážně filmovým obrazem, ale slov je v inscenaci přespříliš. Složitě koncipované představení, které se musí titulkovat, tak má hned první handicap a brzy se stane nepříjemnou a neúspěšnou námahou. Všechno se prostě přečíst nedá.

De Warme Winkel - Gavrilo Princip. Pražské křižovatky 2018.
De Warme Winkel - Gavrilo Princip. Pražské křižovatky 2018.

Historie je plná klaunů

De Warme Winkel začínají předlouhou expozicí. Nejprve tři řečníci snášejí formou přednášky na naše hlavy všemožná fakta a interpretace anarchistického činu srbského studenta, Gavrila Principa, který zastřelil v Sarajevu 28. června 1914 Ferdinanda d’ Este a jeho ženu Žofii. Pak jeden z aktérů čte sáhodlouhou děkovnou řeč všem, jejichž díla nějakým způsobem inscenaci ovlivnila (to je místy vtipné) a pokračuje ještě pomalejším odpočítáváním času, rok po roku, od číslovky 2018 až do data 1914. Čekání na „akci“ je ještě pozdrženo dostavěním scény ve filmové studio. Staví se zástěny, menší či větší zákoutí pro hereckou akci a filmový záznam. Napětí nenarůstá, pozornost uvadá.

Směsice stylů hereckého „představování“ odpovídá celkovému konceptu. Je naivistické, někdy v karikaturním nebo groteskním šklebu, někdy s nádechem psychologického prožitku. A vždy na kameru. Anarchisti mají maskované tváře bílou barvou, oči obtažené tlustými černými linkami, což jim dodává vzezření vyděšených a smutných klaunů. Když se z nich v závěru stane tlupa prosyrských bojovníků, kteří v pomyslném interview vysvětlují, že odjíždějí z Evropy, aby bojovali za dobrou věc, jsme na tenkém ledě. Když pak typickou chaplinovskou chůzí odcupitají z jeviště, led se propadá. Tihle novodobí obhájci „vyšší pravdy“ či čeho vlastně opouští své civilizační kořeny, aby je nalezli v boji za co vlastně? Co chtěli Warme de Winkel představením říct? Že se dá spiknutí mladíčků, jako byl devatenáctiletý horlivý student a čtenář Kropotkina, Gavrilo Princip, nacpat pod jednu střechu s proislámskými konvertity? A co s těmi i druhými má společného krásně nevinný věčný tulák Charlie?

Ano, historie je plná klaunů. A ironie. Sám sarajevský atentát byl de facto fraškou s tragickým koncem. Touhu sjednotit pod vládou Srbska všechny jihoslovanské národy vedla romantická touha po „pravdě“ vlastní všem mladistvým revolucionářům. Samotný průběh atentátu byl natolik bizarní, že by stačil na zábavnou rekonstrukci či dekonstrukci siločar osudu jak mocnáře, jenž si do rány nebohého Gavrila de facto vjel, tak jeho vraha atentátníka. Ale tady se hraje s příliš mnoha kartami. To odvážné aktualizační přemostění je součástí intelektuálního konceptu, který vrší odkazy, narážky a interpretace, které rozklíčovat nelze. Metoda live-cinema se stává sama o sobě cílem, ale bohužel nepřesvědčuje natolik, aby se stalo představení jevištním zážitkem.

Jedna filmová sekvence přesto stojí za zmínku. Těsně před výstřelem Gavrila se tři důstojníci rakousko-uherské armády prostopášně baví u kulečníkového stolu, oblažováni hospodskou. Dojde i na stažené kalhoty a vystrčenou zadnici do kamery.

Hurónsky karikaturní večírek zkažených zástupců zkažené monarchie zarazí až zpráva o atentátu. Kolo dějin se roztočí. Kamera zacílí na kulečníkový stůl, v němž se mezi obrovskými kulečníkovými koulemi kutálí zmenšená postava hospodské. Nejprve může jít o čistě sexuální konotaci, když na kulečníkové plátno padá i jeden z důstojníků, přidává se konotace válečné vřavy. Teď bychom chtěli do live-kuchyně vidět, ale právě tahle „akce“ je schovaná za paravány.

Jak to udělali, se nedozvíme. Sekvence je efektní, pro to si s ní režie pohraje déle, než je pro celý příběh třeba. Převládá pocit nahodilosti, že se příběh nestaví, ale rozpadá, že ho režie zastavuje a prodlužuje podle toho, jaký nápad považuje za dobrý. Když představení trvá dvě hodiny bez přestávky a postrádá napětí, rytmus a čitelnou dějovou linku, odcházíme s nezaujatým konstatováním, že „koncept“ zase převálcoval divadlo. Škoda.

Gavrilo Princip

Koncept: De Warme Winkel

Kamera: Emo Weemhoff

Režie: Marien Jongewaard

Scéna: Juul Dekker

Festival Pražské křižovatky,

Nová scéna 29. 9.

Kristina Žantovská, publicistka

Najdete na Lidovky.cz