RECENZE: Ghost Stories. Duchařské historky, které tak strašidelné nejsou

Domácí, britské publikum mohlo Ghost Stories poznat od roku 2010 jako úspěšný divadelní kus, který na pět let obsadil postupně tři londýnské scény. Čeští diváci se s třemi strašidelnými příběhy rámovanými historkou ještě děsivější setkávají poprvé a bez očekávání, jak se filmová verze, za níž opět stojí tvůrčí duo kamarádů Jeremy Dyson a Andy Nyman, vyrovná té divadelní. I české publikum ale mohlo před dvěma lety na Letní filmové škole v rámci přehlídky filmů anglického studia Ealing spatřit stále působivou povídkovou duchařinu Přízraky noci z roku 1945, k níž se Nyman hlásí jako k jedné z inspirací. A jejích duchařských a duchaplných kvalit novinka i přes všechen pokrok v maskách a tricích nedosahuje.

Tři případy, které na žádost svého umírajícího idolu vyšetřuje hlavní hrdina, profesor Phillip Goodman, odhalující falešné nadpřirozené jevy, nemají moc čím zaujmout. Ve všech se vyskytují hnusní duchové, resp. poltergeisti, tedy hlučné entity schopné přemisťovat věci. Ten, který má nočnímu hlídači připomenout otcovské povinnosti, si ale dává hodně na čas. Ten, který ničí nervy mladíka, jenž nedokáže dostát nárokům svých tyranských rodičů, si vybral moc snadnou oběť člověka už tak nevšedně nervózního a hysterického. A identita toho, jenž slouží jako memento mori polovině workoholického páru, se dá očekávat, i když v kombinaci s opuštěným luxusním domem má aspoň poslední povídka zapamatovatelnou atmosféru, a navíc i Martina Freemana v hlavní roli. Tvůrci si tu často líně vypomáhají lekačkami, pomalými nájezdy kamery a nočním prostředím, kde vždycky špatně fungují světla. Goodman jen poslouchá, ničemu nevěří a ani není moc jasné, jak by měl na základě těchto historek pomoci svému staršímu kolegovi, jenž kvůli nim ztratil víru ve svou práci.

S Přízraky noci novinku alespoň spojuje fakt, že tou nejsilnější, nejzajímavější a nejdivnější historkou je nakonec příběh, který všechno rámuje. V tomto případě tedy osud samotného Goodmana, syna bigotního židovského otce, který by navzdory příjmení nemusel být tak dobrý člověk, jak vypadá a za jakého se má. S ním nejlépe vystupuje téma tíhy viny za své činy nebo nečinnost, které by mělo ovládat i předchozí historky. Teprve Goodman také nabídne nejvíc překvapení (i přes určitou míru odhadnutelnosti), hrátek se spolehlivostí našeho vnímání, důmyslných zvratů a čas na významné detaily. Víceméně spojí řadu viděného dohromady a zčásti i omluví některé nesrovnalosti. Hlavně, nebo spíš jen proto stojí nakonec Ghost Stories za vidění.

Na kdysi slavnou tradici britských hororů, které ještě víc než Ealing zpopularizovalo studio Hammer, tak Ghost Stories navazují méně slibně než před časem nová hammerovská produkce po letech Žena v černém. Na rozdíl od ní se novinka, premiérovaná na podzim na filmovém festivalu v Londýně, pohybuje v lehčím tónu. I při své snaze o existenciální děs a vytahování traumat, která jsme si zastrčili do zapadlých kousků mozku, v ní probleskuje určitý absurdní a cynický humor. Ač se odehrává v současnosti, její atmosféra působí retro, snově, úzkostně s probublávajícím zoufalstvím, pochmurně, ale i příliš nostalgicky a staromódně.

Nyman začínal kariéru jako asistent kouzelníka-celebrity Derrena Browna a jako herec se objevil v několika vynikajících dílech mísících strach, smrt, humor a kritiku lidských slabostí, včetně zatím poslední divadelní hry Martina McDonagha Kati. Dyson se podílel mj. s Markem Gatissem na kultovním černohumorném hororovém seriálu Liga gentlemanů. Zkušenosti tedy oba mají. Je proto s podivem, že jejich společný snímek je tak chudý na opravdu děsivé scény i na vtip a nadsázku. Aspoň že postupně začne strhávat svou kumulací divností v rámci přípravy na závěrečné odhalení.