21. dubna 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Hastrman. Filmové adaptaci knihy Miloše Urbana dočista uletěla duše

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Snímek Hastrman Ondřeje Havelky. Na motivy románu Miloše Urbana. Karel Dobrý... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snímek Hastrman Ondřeje Havelky. Na motivy románu Miloše Urbana. Karel Dobrý... | foto: CinemArt

PRAHA Z podstatných kvalit „zeleného románu“ Miloše Urbana toho ve filmu Ondřeje Havelky mnoho nezůstalo

Urbanův Hastrman patří k nejvýraznějším českým polistopadovým prózám. V roce 2001 získal cenu Magnesia Litera a nepochybně to nebylo jen za poněkud bizarní příběhovou linku: text s výrazným poetickým rozměrem a s ambicí filozofického, duchovního, hlubinně psychologického i ekologického výkladu českých dějin zaujme na více rovinách.

Má dvě části. Ta první se odehrává v 2. polovině 19. století, kdy se vypravěč – hastrman, tvor napůl vodní a napůl suchozemský, vrací na panství svých předků v severních Čechách. Obnovuje citlivě založené, ale zanedbané rybníkářství a sžívá se s místní chasou. K té jej přitahuje zejména fascinace nespoutanou rychtářovou dcerou Kateřinou, svobodomyslnou osobností, která je vůdčí postavou všech zábavných rejů i magických rituálů, jež zdejší obyvatelstvo provozuje. Sám hastrman (občas rozdvojený do různých osobností) je představitelem přírodního, pudového principu, někdy sobeckého, jindy nelítostně trestajícího lidskou zpupnost. O Kateřinu s ním symbolicky bojují páter Fidelius, „superego“ urputně prosazující sebekontrolu a vysoké morální cíle a potlačující pohanství, a rozumářský kantor Voves. Tito tři jsou někdy v prudké rozepři, jindy naopak spolupracují, každý z nich ale chce Kateřinu jen pro sebe. A právě to Kateřina, reprezentující svobodnou lidskou mysl, bytostně odmítá.

Snímek Hastrman Ondřeje Havelky. Na motivy románu Miloše Urbana. Vladimír Polívka a Simona Zmrzlá. Foto z natáčení.
Snímek Hastrman Ondřeje Havelky. Foto z natáčení.

Situace dospěje k tragédii, ovšem poté se hastrman a Kateřina znovu potkávají v dnešní době (a v druhé části knihy, ne o moc kratší než ta první). Krajina je zdevastovná těžbou, hastrman se za to hodlá lidem mstít, ale ekoložka Kateřina spolu s hnutím Děti vody má jiné řešení – rekonstruují zničenou krajinu, namísto destrukce tvoří. Kateřina konečně dokázala pojmout a harmonizovat všechny zdánlivě protichůdné principy. Utopické vyústění je oslavou kýžené syntézy „modrého a zeleného“, jak (celkem polopaticky) napovídají dvě různé barvy Kateřininých očí.

Toto završení je pro Urbanův román zásadní. Může se nám zdát naivní, ale bez něj není Hastrman hotový, ba ztrácí smysl. Když tedy Havelkova adaptace končí jen krátkým pohledem na zámek Jezeří uprostřed zničené krajiny (výjev, z něhož se už stalo pořádné klišé), zůstává napůl cesty. I kdyby se snad jednalo o vyjádření skepse nad tím, že se žádný happy end ve skutečnosti nekoná, je to amputace životně důležité součásti původního celku.

Naivitu předlohy tím navíc filmová adapatace nijak neredukuje, naopak nabízí naivitu ještě mnohem ordinérnějšího druhu. Českým filmařům se v dlouhé poslední době každá historická látka zpravidla zvrtne do pohádky na nedělní odpoledne a nejinak je tomu zde. Postavám i dějům chybí hloubka i původní syrovost, zůstávají z nich jen prázdné skořepiny, karikatury. Napůl fantaskní literární obrazy ve filmové podobě tuhnou, pitvořivá pseudoautenticita lidových rituálů je výrazem přesně takového přístupu, jaký v románu zaujímá zesměšňovaný, podstatu nechápající „folklorista“ kantor Voves. Příznačná je scéna, kdy vesnická omladina pořádá pohanský rituál k přivolání deště uprostřed bujně zelené scenérie, která je vše, jen ne vyprahlá.

Filozofická disputace se ve filmu v podstatě smrskává na boj pokryteckého faráře s odbojnou Kateřinou a hastrmanem, kteří mu kazí morálku jeho stádečka. To je hodně málo a navíc se tím film – na rozdíl od předlohy – dostává na půdorys lacině antiklerikálních stereotypů (a někdy až do nebezpečné blízkosti filmů Zdeňka Trošky – jakkoli jde o scénu, která je přítomna i v knize).


Faktická redukce na milostný příběh dědičně zatíženého vodymilovného aristokrata a divé Kateřiny zbavuje filmového Hastrmana zcela zásadních vrstev. Kdo zná předlohu, může ve filmu původní významy v náznacích zahlédnout, ale samotný snímek podněty k zamyšlení nad rámec jednoduchých klišé nenabízí. A jako „biják“ se z velké části vyčerpá expozicí charismatického Karla Dobrého a efektní scénou s vraždící smrtkou na vodní hladině.

Urbanův Hastrman je záludný – nejen coby postava, ale i jako předmět interpretace. Jeho vlastní duše uletěla a své filmové vykladače nemilosrdně utopil.

Hastrman

ČR 2018

Režie: Ondřej Havelka

Hrají: Karel Dobrý, Simona Zmrzlá, Jiří Lábus ad.

  • 3Diskuse


Marcel Kabát

Autor

Marcel Kabátmarcel.kabat@lidovky.czČlánky