25. března 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Houbařka. Mladá žena se ztrácí pod povrchem houby, v myceliu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Viktorie Hanišová. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Karlově univerzitě,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Viktorie Hanišová. Vystudovala anglistiku a germanistiku na Karlově univerzitě,... | foto:  Petr Topič, MAFRA

PRAHA Druhý román spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové Houbařka vypráví příběh mladé ženy, která se pokouší vyrovnat s traumatem z dětství. Bez falešných slz ukazuje, jak hluboké stopy v nás může zanechat zrada nejbližších.

Narušené vztahy v rodině a temná zákoutí minulosti, jež svými dlouhými prsty pevně svírají i naši přítomnost, patří k oblíbeným tématům autorky Viktorie Hanišové. Už ve svém prvním románu Anežka vyprávěla příběh ilegálně adoptované romské dívenky, z níž se její nová matka snaží vychovat bytost k obrazu svému, a to i za cenu lží a manipulací. V Houbařce se hlavní hrdinka Sára alias Sisi pokouší zpracovat fakt, že byla jako malá sexuálně zneužita vlastním otcem, navíc s tichým souhlasem matky, která trestuhodné počínání svého manžela odmítala vidět.

Raději jsem stínem

Děj se odehrává ve dvou časových rovinách: v současnosti, kdy Sára žije v chátrajícím domku na šumavské samotě, přivydělává si sběrem hub pro jednu místní restauraci a po smrti otce i matky se znovu snaží najít cestu zpět k normálnímu životu, a v době dětství, kdy se postupně odhaluje její pozice otcem zneužívaného, bratry šikanovaného a matkou jen málokdy skutečně vnímaného dítěte. Román začíná větou: „Nenáviděla jsem to.“ A ačkoli se tato slova vztahují k pravidelným rodinným návštěvám divadla, jako by zároveň předznamenávala i postoj hlavní hrdinky ke své minulosti. Další scénou, při níž se společně s bratry loučí v nemocnici s umírající matkou, pak autorka nastiňuje Sářin úděl rodinného outsidera: „Dvě ruce, tři děti. Selekce i na smrtelné posteli… Od začátku bylo jasné, kdo z nás půjde z kola ven.“

A tak Sára vyrůstá ve společnosti ambiciózního otce s několika tituly, ne příliš bystrých, ale o to průbojnějších bratrů a matky, jež se realizuje jen skrze svého manžela a iluzi dokonalé rodiny. Když je Sisi zneužita a nenachází oporu ani u své matky, která před nepříjemnou pravdou zavírá oči a realitu doslova „zajídá“ vším, co najde v lednici, ocitne se v pasti bezmoci. Po vyhroceném konfliktu na maturitním plese se Sára dostává do psychiatrické péče a později od rodiny odchází. Víkendová chatka v šumavských lesích jí slouží jako úkryt před světem, ale nikoli před bolestí z prožitého: „Nestojím o pohled do tváří náhodných kolemjdoucích. Hlavně ale nechci, aby někdo viděl mne. Raději jsem stínem, který se plouží lesem. Když si mě na mé trase přece někdo všimne, uvidí jen tuctovou holku oblečenou do vytahané mikiny neurčité barvy. Moje tvář je fádní, vlasy nejsou ani krátké, ani dlouhé, barvy nijaké. Maskuju se jako ty nejchutnější houby. Jsem nezapamatovatelná.“

Viktorie Hanišová - Houbařka

Viktorie Hanišová - Houbařka


Houby v bludném kruhu

Stále stejná trasa, kterou hrdinka opakovaně absolvuje při sbírání hub, symbolizuje nejen její návrat k tísnivému zážitku (na houby totiž chodila právě s otcem, který ji později zneužil), ale i princip samotného traumatu, který funguje jako bludný kruh. Houba tu také vystupuje jako falický symbol a popis Sářiny houbařské cesty evokuje milostný akt od prvního vzrušení až po vyvrcholení. Možná trochu jednoduchá metafora s podhoubím ve stylu Exupéryho „co je důležité, je očím neviditelné“ pak upomíná na to skryté v nás, co však zásadně ovlivňuje náš život: „Lidé mají tendenci za houbu označovat to, co vidí na povrchu… Ale říše hub je mnohem rozmanitější… A navíc – to, co vykukuje z půdy, představuje jen nepatrnou část obrovského organismu. Mnohem větší část houby je skrytá pod povrchem, v myceliu.“

Motivy rodinných traumat a křivd se Hanišová přibližuje knihám Petry Soukupové, tématy společenských předsudků a problematického přijetí jinakosti zase textům Petry Hůlové. Její přímočarý jazyk a spontánní vyprávění připomínají, že v jednoduchosti je síla. Ne vše je ale vypovězeno do posledního dechu. Je na čtenáři, aby si domyslel, co vede matku k ignoraci dceřina neštěstí, proč neustále působí „jako zasněná“ nebo jak svoji vinu prožívá otec. Houbařka ale nemá být psychologickým portrétem zúčastněných, je především nahlédnutím do světa ženy, která se stala obětí svých rodičů.

Petra Smítalová, publicistka
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz