Českými divadelníky opomíjený pozdní Ibsenův text patří mezi čtyři závěrečné autorovy hry, které jsou poznamenány nastupujícím symbolismem. Jeho uvedení v HaDivadle lze chápat jako prodloužení jisté dramaturgie: předloni tady připravili Stavitele Solnesse v režii Jana Friče a Eyolf je v jisté optice jeho pozdější a děsivější variací. V obou hrách dostalo ústřední roli nepříliš fungující manželství.
Důležité jsou i jiné souvislosti. HaDivadlo nyní Burajovou inscenací zahájilo dramaturgický cyklus nazvaný Věčný návrat – Krize budoucnosti, kterým chce ohledávat témata rozpadu intimních snů nejen o funkční rodině, ale i vyhrocující se kontrasty mezi společenskými vrstvami obyvatel. Pro toto je Ibsenův Eyolf ideální látkou.
Svazek Alfréda a Rity Almersových skřípe. Zdá se, že velkým problémem těchto manželů je už sám zchromlý synek Eyolf, k němuž manželé chovají podivný vztah. Dítě se na konci prvního dějství navíc utopí. A zbytek hry jsou vlastně už jen intimní dialogy mezi Almersovými, ale také Alfredovou nevlastní sestrou Astou či inženýrem Borgmanem, který se jí neúspěšně dvoří. Pro diváka jsou tyto slovní exkurzy do minulosti hrdinů onou lázní, v níž psychologická očistná tragédie kulminuje a která o těchto lidech leccos prozradí. Měšťácky planí manželé namnoze neschopní nalézt či vyjádřit opravdový cit nakonec najdou smysl života v pomoci chudým venkovským dětem.
RECENZE: Maryša. Některá učiněná rozhodnutí přinášejí jenom zkázu |
Režisér Ivan Buraj, který je spolu s Antonínem Šilarem také autorem výtvarného řešení, právě scénografií a používáním videotechniky ponejvíce modeluje i sděluje koncept svého Ibsena. Divák před vstupem do sálu musí projít kolem moderně zařízeného interiéru vybaveného IKEA nábytkem, a to včetně spotřebičů. Tento realisticky zařízený pokoj se skrývá v jakési skořepině vystrčené až do chodby v předsálí. Dění v ní po celé první dějství divákům do hlediště zprostředkovává částečně francouzské okno, ale zejména přímý přenos videokamerou na velké plátno umístěné nad tunelem chodby vedoucí ze sálu ven.
  |
Neúčelná manýra
Burajovo oblíbené a opakované používání videokamery je už téměř jeho režijní manýrou. Nyní se však zapojení techniky jeví značně problematicky. Toto filmové a jakoby šmírácké nakukování do podivné rodiny Almersových v detailech tváří hrdinů nebo v symbolicky výmluvných záběrech (mixér drtící jablka, kuchyňské práce či dětské malůvky) má totiž ponejvíce podobu technicky neohrabaného domácího videa. K často rozostřenému přenosu je nutno připočíst též jiné režijní schválnosti, kterými Buraj zajímavý dramatický text oddivadelňuje a staví zbytečné bariéry jeho divácké recepci. Publikum totiž první hodinu civí toliko na jakýsi televizní záznam z hyperrealistického prostoru, do kterého nedohlédne av němž navíc často řve rádio. Postava tajemné Krysařky tady záměrně huhlá a vše se slévá často do jakési vizuální i zvukové skrumáže, jejíž záměr či přidaný význam mi zůstal utajený.
Po přestávce režie naopak už chmurné dění vystrčí před onen labyrint, kontrastem realistického blahobytu je nyní pustý hrací prostor, kde je toliko zahradní stolek a pár židlí. Stupňování exprese se tady tvoří například nekonečným stroboskopem k doslova odkřičenému dialogu zanikajícímu v muzice a zvuku bouření moře. Scénografické i herecké deklamování jisté vyprázdněnosti se tříští o opakovaně klipovité zatmívání. Vše zcela nakonec ústí do veselého činorodého výstupu. Závěr Burajovy inscenace tak sugeruje bezbřehý optimismus, který Almersovi chtějí najít (po ztrátě vlastního potomka) v podporování chudých dětí. Narežírováno je tady zdůraznění nesobecké dělby a pomoci druhým přes zázračné obrácení ústředního páru. Prosím. Ale co když je to jen další pozérství tohoto měšťanského páru nebo jeho další iluze? Burajova inscenace má samozřejmě na optimismus právo, jen kdyby vše neutopila v kostrbaté režii s až bezduchým nadužíváním techniky.
Henrik Ibsen: Eyolf Režie: Ivan Buraj HaDivadlo Brno, premiéra 16. 11. |
