3. června 2017 11:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Inscenace plná žen. Žítkovské bohyně muže nepotřebují

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Innscenace Žítkovské bohyně. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Innscenace Žítkovské bohyně. | foto: Městské divadlo Brno

BRNO Městské divadlo Brno představilo novou dramatizaci románu Žítkovské bohyně brněnské rodačky Kateřiny Tučkové. Autorem i režisérem nynější divadelní adaptace se stal Dodo Gombár. Zdařile si vystačil se silnou expresí a bez pánů.

Tučkové román Žítkovské bohyně se při svém prvním vydání před pěti lety stal knižní senzací roku. O dva roky později jej na zlínské jeviště převedl Dodo Gombára s úspěchem se zde hraje tato velká přelidněná inscenace dodnes. V Brně šel nyní na stejnou látku režisér jinak. Připravil sevřenější, herecky komornější a ryze ženskou záležitost s velmi expresivní atmosférou.

Z předlohy vyzdvihl ono prokletí tohoto svérázného světa hrdinek z moravských Kopanic, které byly obdařené výjimečnými schopnostmi léčit, uřknout, vidět do budoucnosti či přivolat lásku, ale také zničit člověka.

Gombár se nyní zdařile pohybuje na hranici fikce a skutečnosti, novou inscenaci založil na prolínání různých časových rovin a světů. Především světu živých a mrtvých. Ostatně samotná historie žítkovských bohyň sahá až do 17 .století k procesům s čarodějnicemi, pokračuje nacistickou okupací a končí v nedávné minulosti.

Rámcem příběhu je pátrání Dory Idesové po předcích, po tajemné tradici a údělu žítkovských žen. Hrdinka zpočátku na pověry coby vědkyně odmítá věřit, ale pomalu a neodvratně, až ke svému tragickému konci zjišťuje, že sama je nedílnou součástí tradice i rodového prokletí, ačkoliv se sama bohyní nestala.

Nesmazatelná krvavá stopa

Gombár opatřil svoji inscenaci výmluvným podtitulem Krev je krev. Vystihuje to jednak metaforicky ono fatální rodové zatížení i predestinaci bohyň, ale zcela konkrétně odkazuje také ke krvavé stopě, která se táhne už i románem. Na činoherním jevišti Městského divadla Brno je krev také zpřítomňována. A to zejména čmouhami po scénografii a bílých kostýmech mrtvých od Evy Jiřikovské, nebo třeba také kruhem z červené lepicí pásky uprostřed jeviště. Gombár se snaží ve své inscenaci o prokletých a proklínajících ženách budovat jakýsi nadčasový až psychedelický prostor. Výprava připomíná divnou seknici ze zašlých až začernalých prken, která jsou na zemi a ční do výše i okolo jeviště. Tyto tři ponuré stěny jsou potom dozdobeny divoce pokroucenými dřevěnými samorosty. Je jich dvanáct a jsou po způsobu jednotlivých zastaveních křížové cesty také římsky číslovány. Ostatně martyrium všech hrdinek cestu mučednické Kristovy smrti předznamenané potoky krve toto jevištní řešení také připomíná.

Na Gombárově inscenaci i jeho vlastním dramatickém textu je nejzajímavější práce s časem. Tady opravdu živí mluví s mrtvými, nápaditě se bourají zákonitosti lineárně vyprávěného příběhu, dramatické časy se tady lehce přeskupují. Uprostřed jeviště v první půli stojí bytelná železná klec, která je zde zvláště speciálním územím v tomto divném časoprostoru. Tady jsou mučené čarodějnice, zde je trestána mladá Dora coby svěřenec výchovného ústavu, tady se rýsuje zmíněný krvavý kruh. Po přestávce režie mění atmosféru i vizualitu inscenace. Klec zmizí a hraje se tady ponejvíce se třemi těžkými dřevěnými lavicemi, hrdinky jsou kostýmované v tradičních kopaničářských krojích, ze kterých také výmluvně září valéry rudé.

Innscenace Žítkovské bohyně.


Svět bez budoucnosti

Tento dusivý a nepochopený ženský svět není bez mužů, jen je tady figurují ženy. Fyzická absence samců, kteří jsou nutní k pokračování rodu, jen zvyšuje dusnou atmosféru této společnosti bez budoucnosti. Společnosti, kde matky děti nemají nebo o ně přijdou. Gombár své svěřenkyně zpočátku vede k velké herecké expresi, často se tady až křičí. Drsnost kraje, v němž tyto ženy bohují, je tady tímto způsobem až materializována. Podobný koncept nám však nic nedává zdarma. Je zpočátku složité se vyznat v těchto genealogických propletencích. Gombárova inscenace a její styl nutí k mentální účasti publikum, které je nenuceně vtahováno do těchto neblahých osudů. V tom také tkví silný dramatický účinek inscenace, k němuž je tady potřeba více než jindy aktivní ochoty, a ne pouhého pasivního přihlížení.

Vedle této divadelnosti a místy až blouznivé atmosféry se o zdařilý výsledek starají herecké výkony všech představitelek, které dávají představení opravdu až magickou energii. Ukazují možnosti svého hereckého rejstříku, jako třeba mimořádná Erika Kubálková v roli Surmeny, Eva Jelínková jako zlověstná Josifčena či Janigena Radky Coufalové. Přirozeným těžištěm večera je potom starší Dora Idesová v podání Svetlany Janotové.

Žítkovské bohyně v Brně jsou syrovým a až surovým divadlem, které není jednoduché napoprvé zcela vstřebat. Gombár stvořil divácky náročnou, ale silnou inscenaci, která má svoji magii v jedinečném slohu i způsobu vyprávění.

Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské bohyně

Režie: Dodo Gombár

Kostýmy a scéna: Eva Jiřikovská

Dramaturg: Martina Kinská

Hudba: David Rotter

Městské divadlo Brno, premiéra 20. května na činoherní scéně

Luboš Mareček, divadelní publicista
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz