RECENZE: Jak sdělit druhým svoji situaci. Jiří Hájíček napsal jednu ze svých nejlepších knih

Hájíček, ročník 1967, napsal jednu ze svých nejlepších knih. Kvalitativně srovnatelnou s ceněnou trilogií Selský baroko, Rybí krev a Dešťová hůl. A možná i se sbírkou parahaiku Muž na pokraji vzplanutí, publikovanou loni v lednu.

Návaly panického strachu

Z té prozaické trojky bere novinka to pro Hájíčka typické: pozvolný příběhový tah a časoprostorové kulisy – jihočeskou vesnici, v jejímž obyvatelstvu ještě doznívají brutální a bolestné zkušenosti druhé světové války a nástupu komunistické totality po osmačtyřicátém roce. Z té sbírky básní pak titul čerpá jistou vrstevnatost vyprávění, kterou Hájíček doposavad moc nepěstoval. V Plachetnicích na vinětách se totiž autor zřetelně vývojově posunul: od vesnického neorealismu k existenciálnímu civilismu po vzoru Skupiny 42. A nejen proto, že v nové próze je daleko víc města než vesnice, taky proto, že prostor, kterým se vine aktuální příběhová linka, zohledňuje jak viděnou, hmatatelnou skutečnost, tak její potenciální, fikční dimenze: fantazie a snění.

Hlavní postava Plachetnic, sedmačtyřicetiletá docentka Marie, učitelka angloamerické literatury na univerzitě v Praze, k tomu má ostatně ty nejlepší předpoklady. Na jedné straně zvolna tuhne ve svých myšlenkových strukturách, začíná se radovat z pohodlí a jistot životního stereotypu – na straně druhé čelí nenadálé ofenzivě negativních emocí spojených s krachem vyčerpaného manželství, „návalům panického strachu“ a „obavě, že už zůstane osamělá“. Probuzené emoce mají samozřejmě navrch, jejich síla je totální. A Marie reaguje předpisově: regresí, úzkostným opouštěním rozumově dobytých pozic, návratem k bezstarostnému dětství, do náruče rodičů. Jenže rodiče mezitím zestárli, jsou paralyzováni chorobami, žijí hlavně ze setrvačnosti.

Soukromá galerie

Marie si ale navzdory prázdnotě, která se před ní po rozvodu rozevřela a jež hrozí, že ji zadusí a pozře, podržela jistý kreativní potenciál. Cesta z města na vesnici za rodiči je pro ni „cestou na jih“. Tedy cestou ozdravnou a objevnou. Objevování se týká jednak vybraných vesnických figur, k nimž měla jako dítě jisté emoční vazby, jednak rodičů, hlavně otce; ostatně záblesk jeho nekočírované, zdánlivě bezdůvodné agresivity příběh otvírá. Nejde to ale snadno: vesničané drží pospolu, jsou tradičně jedno tělo, jedna duše; intelektuálka Marie z města je pro ně vetřelec, který by mohl fungování jejich kolektivního organismu narušit. A tak hrdinka bolestně naráží; paradoxně nejméně u svého otce, který začne jednoho dne vykládat Marii vybrané obrazy ze svého života.

Zatímco otcova komentovaná prohlídka jeho „soukromé galerie“ Marii usazuje, dává jí kořeny, vrací ji po krachu manželství k základní, rodinné a rodové jistotě, zmíněné ozdravování tak úspěšné není. O nové vztahové partie sice Marie nemá nouzi, ale každý protihráč dostal do vínku jistý limit: jeden je kolega z univerzity, druhý kučeravý eféb ve věku Mariiny dcery, třetí pak kdysi zavržený nápadník s pocitem méněcennosti. Uspěje až adrenalinový sportsman, s nímž Marie absolvuje tandemový seskok. Ve finále příběhu se jejich společný pád mění ve vzlet. Obraz osamělého starce na zrušeném berlínském letišti, který pouští papírové draky, má skvělý potenciál. Marie se v něm odráží jako v zrcadle: ona je tím drakem vysoko nad mraky; konečně svobodná, volná, svá.

Vysoko nad mraky

Ale možná je to úplně jinak: Hájíčkova nová próza má totiž otevřený konec. Oblouk vyprávění se zarazí pár centimetrů nad zemí. Aby zůstal prostor pro spekulace, hypotézy, fantazie a snění. Pro vlastní čtenářskou projekci. Plachetnice na vinětách jsou románem, jehož téma skládá dohromady několik rovnocenných motivů. Napnelismy mezi vesnicí a městem, mezi minulým a přítomným, mezi dávnou vinou a aktuálním trestem. Bolest z konce manželského vztahu, z blízké smrti rodičů, z odcizení mezi sourozenci; „bolest z vědomí konečnosti života a věcí“. Privátní meditace nad lidskou samotou, nad lidskou neschopností „sdělit druhým svoji situaci“, ale i nad možnostmi a limity technologických náhražek, jako je mobilní telefon. A taky obrodná síla, která roste z vědomí sounáležitosti, z generační kontinuity.

Jiří Hájíček napsal tichou a obyčejnou, výrazově nenásilnou, vlastně minimalistickou knihu. Její síla je v řečeném i nevyřčeném, v možném. V tématu, které se týká bezprostředně kohokoli: každému jednou zemřou rodiče, každý se občas pohádá do krve se sourozencem, každý je občas zoufale a beznadějně sám. V každém dřímají přízraky. Finále Plachetnic na vinětách se sice odehrává ve vánočním čase, což může působit trochu melodramaticky, jako kýč – jenže co je to kýč? Opakování, zjednodušení, stereotyp. A stereotyp je chtě nechtě základnou lidského života. Hájíčkova literatura je skvělým návodem, jak tenhle fakt přijmout, reflektovat, překonat. Jak se svobodně zatřepotat vysoko nad mraky.