RECENZE: Jaký smysl má být naživu? Dokument Bílá na bílé se směje roztrpčeným smíchem

Ne že by nový snímek Bílá na bílé vzniklý při tomtéž pobytu na polské antarktické stanici byl nějaká lidová zábava nebo akční podívaná, komunikuje však s diváky přece jen o poznání přímočařeji. Jedná se o videodeník, jejž si režisérka při svém pobytu v Antarktidě vedla; záběry přírody nebo osazenstva a vybavení základny se pojí s autorčinými úsečnými komentáři, někdy ironickými či sebeironickými, jindy zádumčivými, jako třeba: „Na tomto místě stačí prostě jen být naživu.“

Východiskem antarktické meditace nad civilizací, přírodou, věčností všehomíra i individuálním smyslem života je režisérčina počáteční konverzace s umělou inteligencí, entitou pojmenovanou „anne_w“, během níž se střetává lidský a nelidský pohled na účel existence či význam umění. (Pro anne_w veškeré dění směřuje jen k naplnění druhého termodynamického zákona a Lars von Trier je podle ní z termodynamického hlediska velmi úspěšný režisér, neboť na to, co by se dalo říci jednou větou, spotřeboval energii celého filmu.)

Bílá na bílé rozhodně nepostrádá humor, je to však humor vesměs roztrpčený, hořký smích nad nepřesvědčivými výdobytky lidstva, jež už může vyhlížet svůj zenit a chystat se na předání vlády nad zničenou planetou umělé inteligenci. Zároveň jde o hluboce osobní vyznání přírodě či jejím posledním autentickým zbytkům, přihlášení se k „neefektivním“ emocím a k tomu lepšímu z lidství. A díky magii antarktické krajiny, jež podle autorky působí jako „monochromatická droga“, mají svou váhu i věty, které by v jiném kontextu mohly vyznít poněkud banálně.