Středa 25. listopadu 2020svátek má Kateřina -2 °C mlha Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Jan Fic na druhém albu nabízí bezvýchodnost. Se třemi tečkami

Jan Fic | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Fic | foto: Magda Štokingerová

Od roku 2018, kdy vydal brněnský písničkář Jan Fic debutové album Město, se toho stalo hodně. V první řadě sestavil novou kapelu, ve které mimo jiné hraje producent Města Martin E. Kyšperský, známý zejména ze skupiny Květy, ale také hvězda avantgardní jazzové scény, saxofonista Radim Hanousek.

Kapela se výborně sehrála, Fic je ale stále schopen koncertovat i sólově, jeho písně mají takovou vypovídací schopnost a on sám je natolik hudebně přitažlivý performer, že se obejde i bez širších aranžmá. Protože se o Ficovi začalo hodně vědět a hodně mluvit (také v souvislosti s jeho další profesí kytaráře, jeho nástroje vyráběné pod značkou Red Bird Instruments jsou stále respektovanější), získal na další album kontrakt od vůdčího českého nezávislého labelu Indies Scope. A nové album s názvem Potom držíme v ruce, opět ve formátu CD i vinylového LP.

Produkce se znovu ujal Martin E. Kyšperský, ale společně s Ficem tentokrát zamířili trochu jinam. Debut byl výsledkem čistě studiových hrátek a hodně syrový přístup na něm byl nesmírně vzrušující, dokázal skvěle povýšit již tak silný materiál. Třeba i proto, že základ tehdejších Ficových písní vycházel z blues, a Kyšperský na tento žánr dokázal naroubovat prvky elektroniky, industriálu či rockové alternativy zcela funkčně a přirozeně.

Album Potom se vydává vstřícněji k řadovému posluchači. Ne snad z nějakých komerčních důvodů, Fic ani Kyšperský nehraje a asi nikdy nebude hrát žádný mainstream, spíš je znát hlubší vzájemné napojení protagonistů i zjištění, co naživo funguje dobře a co ne. Paradox, že totiž nahrávka vznikala v karanténě a hudebníci z Ficovy kapely, kteří se na nahrávání podíleli, točili své party separátně, je jen zdánlivý. Příprava aranžmá a zvuková estetika vycházející z potřeby uchovat co nejvíce právě pro koncertní verze je na setkání hudebníků nezávislá.

Z jedenácti písní Potom se Městu nejvíc blíží píseň Silo, hraje se v ní mimo jiné na „nehudební nástroje“ z dílny a kotelny, jak uvádí booklet. Na druhé straně třeba Podvedená generace, téměř rockové funky, je po hudební stránce oproti debutu krok úplně jinam – ale jistě není náhoda, že právě tuhle píseň zvolil Fic jako pilotní singl.

Stejně tak Půlnoční snídaně, vlastně čistý folk, pročišťuje zvuk směrem k všeobecné přijatelnosti. Ve většině skladeb si ovšem zachovává Kyšperský jako aranžér cosi jako „právo na divnost“ a písničky prošpikovává zvuky, jež jsou osobité, ale zároveň se pomalu stávají ochrannou známkou tohoto souručenství. Ať už jsou to některé barvy syntezátorů nebo skluzy po strunách takzvaného cigar boxu, kytary vyrobené – původně – z krabice na doutníky, prastarého afroamerického bluesového instrumentu.

Ve Ficově tvorbě jsou zcela zásadní texty. Prakticky v každé písni jsou tak silné verše, že zamrazí, byť by to bylo jen pár řádků. Ficovo brilantní pozorování společnosti v rámci mikrokosmu, takového, jaký můžeme vidět třeba někde před kterýmkoli hlavním nádražím světa, už tušíme od alba Město. A na Potom nacházíme jakési volné pokračování třeba v písničce Bouře. „...ve stejnou chvíli somrák, kdysi taky něčí táta/dopil víno, co se nevešlo do flašky od Coly/svý jméno dávno zapomněl,/lidi zapomenou cokoli“.

Ale autorovi není vzdálen ani obecný, vlastně celospolečenský dosah, nazíraný ale vlastně také přes víceméně konkrétní lidský osud. Píseň Podvedená generace je určitě jedním z vůbec nejlepších vyjádření frustrace některých Čechů po sametové revoluci a zároveň jejím vysvětlením, jaká kdy v české umělecké tvorbě vznikla: „Všichni zvedli hlavu/a hleděli někam za obzor/Říkalo se, že se za ním válí/hromady prachů./A dodneška soused nadává,/že to všechno byla jenom sprostá lež,/ale ani si neobul boty,/aby se tam doháje aspoň podíval.“

Fic rozhodně není doslovný textař, dokonce i v písních, které jsou psány v první osobě a působí jako osobní zpovědi, chytře pracuje s verši, jež působí na první pohled vcelku jasně, při hlubším zamyšlení mají ale několikero výkladů, zpravidla jeden neveselejší než druhý, jako třeba v pouhém čtyřverší „Chtěl jsem rozveselit/jednu smutnou duši/a místo toho jsem vyrobil dvě/ještě smutnější“.

Pokus o vzepření všudypřítomnému negativismu ale čteme na několika místech, třeba hned v refrénu i názvu právě citované písně Stejně to zkouším nebo v úplném závěru poslední písničky alba Listopad (není ale náhoda, že text i hudba končí pomyslnými „třemi tečkami“). Záblesky naděje ovšem zcela srážejí na kolena hluboce osobní a zcela čitelné zpovědi, jako je titulní píseň, která je v rámci alba přímo esencí bezvýchodnosti.

Někdy slýcháme, že je Fic mluvčím třicátnické generace. To je ale velký omyl. Je především mluvčím svých osobních vnitřních stavů, chyb, proher, snad i oněch „třítečkových“ nadějí. Neschovává se za „my“, říká skoro vždycky „já“. Právě proto jsou jeho písně tak silné.

Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět měl z Česka hrůzu, říká miliardář Frolík. Chystá výrobu chytrých postelí

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Když nemusíte, tak si na jeho postel lehnout nechcete. Zakladatel firmy Linet, která vyrábí nemocniční lůžka, mluví o...

Čeká nás válka generací, mladí jsou v depresi a naštvaní, míní klimatolog

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klimatolog, geolog, filozof a popularizátor vědy Václav Cílek dlouhá léta varuje před klimatickými změnami, před...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...