Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

RECENZE: Jezero a DYI: po tátovi. A studio Rubín vyměnilo ironii za realistický ráz

Kultura

  12:00
PRAHA - Pražské A studio Rubín se v právě probíhající sezoně pod vedením režisérky Lucie Ferenzové repertoárově rozkročilo a vedle vlastních inscenací uvádí i tituly, jež vznikly v koprodukci s jinými divadelními subjekty.

DIY: po tátovi. Hra je inspirována románem Jana Balabána. foto: Patrik Borecký

Po vstupním Tumoru: karcinogenní romanci (vzniklém ve spolupráci s formací T.I.T.S. Nely H. Kornetové) a adaptaci Perecových Věcí divadlo v závěru loňského a na počátku letošního roku uvedlo další dvě premiéry: ve spolupráci se spolkem Kolonie a Divadlem X10 román Bianky Bellové Jezero v dramatizaci a režii Lucie Ferenzové a hru Dagmar Radové DIY.: po tátovi, inspirovanou románem Jana Balabána Zeptej se táty, kterou nastudovala Ewa Zembok.

Jadrně obrazivý, dystopický román Bellové, odehrávající se v kulisách odkazujících ke kterési z blízkovýchodních sovětských republik v čase rozpadajícího se ruského impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let, o iniciačním putování chlapce Namiho za dosud nepoznanými rodiči (a v symbolickém smyslu i za sebou samým) se Ferenzová nesnaží přetlumočit lineárně vedeným dějem, nýbrž prostřednictvím ostře exponovaných dramatických „výkřiků“, jež usilují vyhmátnout dramatický nerv Namiho zastavení a chtějí být jejich jakousi obsahovou trestí. Jejímu inscenačnímu převyprávění nechybí nadsázka (snaží se tím i o jistou zábavnost a atraktivnost) ani schopnost hovořit ryze divadelními prostředky. Režie má neučesaný, „punkový“ ráz. Jde vlastně o sérii přetržitých obrazů. Otázkou je, zdali tato neučesanost opravdu vystihuje typ krutosti a mravní pustoty, jak je exponuje Bellová, a zdali zpoza jednotlivých „výkřiků“ dostatečně vystupuje smysl Namiho putování, a tedy i téma (témata) románu.

Nejednomu obrazu nelze upřít divadelní účinek (úvodní scéna u jezera s Namiho potopením a vespolným popíjením vodky, vystižení prostředí kšeftaře Johnnyho prostřednictvím rapového a housového čísla ad.), někde se to nedaří (přiblížení hlavního města pomocí statického vyobrazení baru, za nímž se diváci po půlhodině představení musí přemístit ze sálu do přilehlých prostor).

Především se mi však zdá, že jednotlivé obrazy na sebe až příliš strhávají pozornost, zaujímají jen samy o sobě a dějová linka zůstává málo zřetelná (byť v samotném závěru dojde ke zlepšení), stejně jako téma devastujícího vlivu totalitní i „pohanské“ ideologie na život lidí a prostředí, ve kterém žijí (Bellová se při psaní románu nechala inspirovat ekologickou katastrofou Aralského jezera). Snaha o svébytné převedení předlohy do divadelní řeči si ale, myslím, zaslouží ocenění.

Zalehnutý text

V DIY: po tátovi Dagmar Radová autorsky navazuje na svůj scénář Thelma a Selma, který A studio Rubín v nápadité režii Jiřího Ondry uvedlo v roce 2018. Radová si i zde vypomáhá cizí látkou, románem Jana Balabána, na jehož půdorysu vytváří vlastní, vlastně jednoduše pojatý text. Jeho hrdinky, sestry Magdalenu a Kateřinu, vsazuje do nosné základní dramatické situace (potkávají se v bytě po zemřelém otci, aby uspořádaly jeho věci), obohacuje ji o moment překvapení (do bytu přichází muž, který se prohlašuje za jejich nevlastního bratra) a prostřednictvím živě a pregnantně napsaných dialogů a monologů nenuceně krouží kolem stěžejního tématu nejistoty obrazu, který si v sobě neseme o druhém, byť třeba nejbližším člověku. Autorka přitom dospívá k případnému konstatování, když prostřednictvím jedné z postav říká: „A není to divný, že se sejdou tři dospělí lidé a nejčastější odpovědí na různý otázky je nevim?“ Radová ví, jak psát pro divadlo, její texty jsou „otevřenou možností“ pro režiséra.

Režisérka Ewa Zembok si ale nepočíná šťastně. Scénáři, jemuž by slušela lehkost a ironizující odstup, dává těžký, v principu realistický ráz. Soustředí se téměř výlučně na hereckou interpretaci, přičemž obě protagonistky, Kristýnu Frejovou (Magdalena) a Halku Třešňákovou (Kateřina), vede k popisnému psychologickému hraní – zvláště Frejová vytváří sytou, až nesnesitelně působící „študýrku“ neurotické Magdaleny. Režie text jako by zalehávala, potlačovala jeho esprit. Inscenace nabývá podoby komorního, komediálně laděného psychologického dramatu, které by snad dobře zapadalo do měšťanského repertoáru vinohradského divadla, nikoli ale scény blízké dnešním mileniálům.

Režijní ukoptěnost a nahodilost se, myslím, nejpříznačněji odráží ve skutečnosti, že v inscenaci místo režie de facto vládne výstřední scénografie Petry Vlachynské, zejména její groteskně nadsazené kostýmy těsných ještěrkovitých trikotů sester či ramenaté, nafukovací bundy jejich bratra (v podání Pavla Neškudly). Proč jsou takto pojaté, ale bůh suď...

Představuje-li Jezero pro A studio Rubín, sportovní terminologií řečeno, čestnou prohru, je DIY: po tátovi promarněnou příležitostí.

BIANCA BELLOVÁ: JEZERO

Dramatizace a režie:
Lucie Ferenzová

Premiéra 30. 11. 2019 v A studiu Rubín

DAGMAR RADOVÁ: DIY: PO TÁTOVI

Režie: Ewa Zembok

Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba:Pavel Neškudla

Premiéra 10. 1. 2020 v A studiu Rubín

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...