3. února 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Jonny vyhrává. Nová verze německé opery rozhodně lepší není

Opera Jonny vyhrává nabízí zápletky milostné i detektivní. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Opera Jonny vyhrává nabízí zápletky milostné i detektivní. | foto: Národní divadlo

PRAHA Státní opera se stále hlásí k odkazu, který v její budově zanechalo Nové německé divadlo. Z až neuvěřitelného množství tehdejších operních novinek nyní došlo na operu Ernsta Křenka (1900–1991) Jonny spielt auf (Jonny vyhrává).

Nové německé divadlo uvedlo Jonnyho, Křenkovu operu z počátku jeho dlouhé kompoziční dráhy v roce 1927, vzápětí po lipské premiéře. Přispělo tak k boomu, když se ztohoto díla stal doslova evropský operní hit, než Křenka (ačkoli nebyl Žid) nacistická ideologie přiřadila mezi zvrhlé umění.

Křenka takový divácký úspěch Jonnyho sice těšil, ale těžce nesl výčitky laciného využití módního zájmu o jazz a povrchnost. Operu inspirovanou myšlenkami Karla Krause zamýšlel vážně s tématem svobody při střetu starého s novým, evropské vážné hudby obtěžkané tradicí a svěžího amerického jazzu. Mohl tak Jonnyho hudebně rozprostřít mezi tehdejší změť stylů pozdního romantismu, verismu, expresionismu, Nové věcnosti, atonality až po jazz, jakkoli spíše v jeho evropeizované nebo minstrelské variantě (ikonickou Fosterovu píseň Swanee River Křenek v opeře přímo cituje).

Děj má zápletky milostné i detektivní: Skladatel Max (podle Křenka jeho vlastní autoportrét) hledá východisko z krize na alpském ledovci. Zde se zamiluje do operní divy Anity, která zpívá vjeho operách, a drásá ho její povrchnost, s jakou střídá muže. Jedním z nich je i houslový virtuóz Daniello, kterému jeho cenný nástroj s pomocí pokojské Yvonne ukradne protřelý černošský muzikant Jonny. Maxův sebevražedný pokus, intriky, honičky s hloupou policií, Daniellův smrtelný pád pod vlak vyústí v odjezd do Ameriky coby země svobody a Jonnyho hudby.

Past hudebního načasování

Jakkoli má dirigent Stefan Lano suváděním Křenkových děl bohaté zkušenosti, na první premiéře se mu nepodařilo víc než jen prokázat, že s orchestrem Státní opery isólisty pečlivě pracoval. Hudební nastudování navzdory polystylovosti a jazzovému instrumentáři vyznělo jednotvárně. Při druhé premiéře už začalo nad hraním not probleskovat muzikantství.

Křenek to režisérům příliš neulehčil a inscenátoři si musí poradit s dlouhými mezihrami i monology. A právě do pasti hudebního timingu partitury David Drábek spadl. Jeho nápady byly tak sporadické a bez jakýchkoli point, až se zdálo, že škrtů mohlo být mnohem víc. Drábek se natolik zhlédl ve vnějškově naroubovaném šmajdání trojice „rozvadovských“ trpaslíků nechutně vystrkujících zadky, v milostných hrátkách ledního medvěda se sviští samicí, vnemotorném pohupování yettiho, v ploužení dvojice lyžařů a nyvých tanečcích protěží, že se tím jeho invence nejspíš vyčerpala. Neodpustil si ovšem močení na jevišti a explicitní kopulační pohyby, dnes u režisérů tak oblíbené. Až to vypadalo, že Drábkovi opera a její postavy vlastně překážejí.

Sólisty ponechal jejich osudu. Jejich bezradné popocházení nemohlo překrýt ani vtipné scénické řešení s kreslenou skimapou tyrolského areálu Mayrhofen (věřme, že ND má na její scénickou zvětšeninu autorská práva) a „příjezdem“ vagonu. Jedině Jiří Rajniš jako blackfaced Jonny inscenaci rozpohyboval tanečními kreacemi a oživil zvučným barytonem a Vanda Šípová jako čiperná komorná Yvonne využila alespoň svůj herecký temperament, když kvůli zranění při zkoušce těsně před premiérou její pěvecký part suverénně v portálu „dublovala“ narychlo povolaná sopranistka Steffi Lehmannová. V pucciniovsky vášnivém partu divy Anity Petra Alvarez Šimková uplatnila hlavně svůj tvárný barevný mladodramatický soprán, zatímco tenorista Jonathan Stoughton tak urputně zápasil s rozervaností skladatele Maxe, až mu při druhé premiéře docházely hlasové síly. Abarytonista Igor Loškár vsadil hlavně na vzhled sebestředného houslového elegána Daniella.

Éra Nového německého divadla ovšem může být inspirací pro současnou dramaturgii Státní opery, jak o tom vdobě její samostatnosti s blahodárnou konkurencí vůči Národnímu divadlu přesvědčily takové počiny, jakými byly Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny Alexandra Zemlinského či Zásnuby ve snu Hanse Krásy. AKřenek se vrací na současná operní jeviště, v posledních letech však hlavně prostřednictvím opery Diktátor, v anekdotě ze soukromého života „silného muže“ Benita Mussoliniho.

Pokud se usadí hudební nastudování, má v tomto kontextu nová pražská inscenace Křenkova Jonnyho šanci připomenout hudební kvas 20. let minulého století. Celkově však inscenace svou povrchností a nedůvěrou k dílu spíše stvrdila, proč se dnes tato Křenkova opera propadla do kategorie rarit.

Ernst Křenek: Jonny vyhrává

Hudební nastudování: Stefan Lano

Režie: David Drábek

Premiéry 24. a 26. ledna 2019, Národní divadlo v Praze.

Helena Havlíková, operní kritička

Najdete na Lidovky.cz