Jde o tvar v podstatě kabaretní, byť se opírá o příběh, ten ovšem slouží k prezentaci více či méně vtipných poťouchlostí, z nichž mnohé svoje aktuální ostří brzy poztrácí. Režírující autor před publikem předestře příběh policejního tandemu Iggy (Vanda Hybnerová) a „Diana“ (Jiří Hána).
Iggy má problémy s alkoholem, „Diana“ se nechává oslovovat ženským jménem, navštěvuje totiž terapeutickou skupinu, v níž se muži psychicky připravují na eventuální změnu pohlaví. Kromě několika zženštilých týpků se mezi nimi jako estetický kontrast objevuje i poměrně maskulinně a obhrouble se chovající „Karla“ (Radim Kalvoda). „Diana“ a Iggy (na terapii přítomná jako odpočívající doprovod) jsou však náhle odvolány k zapeklitému případu. Druhý český prezident (Pavel Juřica), stále pociťující rivalitu vůči prvnímu již zesnulému, se podrobil neuvěřitelné tortuře, kterou lze klasifikovat jako autokanibalismus, v němž bude nepochybně nedostižný.
Po drastické epizodě, která se podle dalšího vývoje fabule ukáže jen jako zjitřený sen, čeká dvojici našich hrdinů další úkol: infiltrovat se do spolku Domovina 88, vyznávajícího xenofobní ideologii. Došlo totiž ke čtyřnásobné vraždě muslimských spoluobčanů a podezření míří i na tuto skupinu. Úkolem pověřuje „obě policistky“ Velký bratr (Jan Šťastný ze zvukového záznamu).
RECENZE: Pustina od T. S. Elliota. Nicota jako nádherné dada |
Iggy s „Dianou“ se pokoušejí hrát si na drsňáky a do podařené partičky i přes několik drobných přešlapů zapadnou. Musí si také vymyslet nějaké trefné přezdívky, jejich potenciální kamarádi si totiž říkají Bílý jezdec, Česká písnička, Drtič kozomrdů a také Miloš. Do bukolického lesního prostředí, které scénograf Jakub Kopecký pojednal jako ladovskou variaci s pokuřujícím vodníkem na vrbě u jezírka, má dorazit jako vzácná návštěva předseda SPD. Další děj, vedoucí k šokující pointě, prozrazovat nehodlám.
Gender, xenofobie i současní politici
Inscenace sama se poněkud zdlouhavě rozjíždí, genderově vypjatý song v podání Ani Geislerové zní dlouhé minuty, do toho se ve zběsilém oči trhajícím tempu promítá změť fotografií, odkazující v širokém rozptylu k dnešku (včetně policejního „odhadu“ tváře svědka v kauze Kuciak). Jakmile se na jevišti objeví herci, vše se mění k lepšímu, to když rozehrají několik vztahových situací a hýří trefnými i banálnějšími hláškami.
Drábek jim občas vkládá do úst téměř politologické úvahy, vůbec honí víc zajíců najednou a text působí chvílemi redundantně, nicméně herci se s předlohou vyrovnávají se ctí. V rámci žánru nelze žádného z nich označit za slabého, nejvíce prostoru mají pochopitelně Hybnerová s Hánou a využívají ho s šarmem a hlavně se vkusem (role by bylo snadné zvrátit v křečovitou řachandu), zaujmou i další, například nováček souboru Tomáš Havlínek v roli zbrklého rádoby mstitele. Ztvárnění dosud žijících politiků na jevišti je v našich končinách jev dosud nevídaný, ale v celoevropském kontextu nejde o nic výjimečného, například v soudobé britské dramatice se občas objevují členové královské rodiny, ne vždy v lichotivé interpretaci.
Nová Drábkova komedie, která tematicky „pokrývá“ gender i xenofobii, také však roztrpčení nad úrovní domácí politické reprezentace, může být pro mnohé návštěvníky hraničním tvarem. Drastická komika ovšem dokáže občas prosvítit temná zákoutí našich obav a frustrací.
David Drábek: Kanibalky: Soumrak samců Režie: David Drábek Dramaturgie: Daniel Přibyl Scéna: Jakub Kopecký Kostýmy: Michaela Horáčková Hořejší Hudba: Darek Král Text písně: Tomáš Belko. Městská divadla pražská, Rokoko, česká premiéra 20. 10. |
