RECENZE: Kauza pražské kavárny. Soukromý detektiv pátrá po zločineckém gangu

Koncept Kauzy pražské kavárny, která vznikla ve Studiu Švandova divadla kolektivní silou pod vedením herce Jacoba Erftemeijera, vypadá nosně a nadějně: soukromý detektiv `a la Phil Marlowe se vydává do Prahy, aby nalezl mladého muže (z něhož se vyklube jeho syn), studenta filozofické fakulty, který se ztratil kdesi v pražské kavárně. A tak detektiv, neznalý zdejších poměrů, pátrá po pražské kavárně, domnívaje se, že jde o nějaký zločinecký gang. Ocitá se v prostředí kavárny, na náplavce či na studentské koleji, kde všude získává indicie, které ho zavedou do českého lesa, v němž řádí požírač intelektuálů, starý jezevec. Nakonec zjistí, že za pražskou kavárnou stojí jezevcova taktika „rozděl a panuj“ (to znamená: poštvi občany proti sobě, aby se ti vládlo snadněji), že pražská kavárna jsou „jen slova“, a od syna, z něhož se stal indiánský stoik, se poučí, že řešením je – slovy básníka Ivana Diviše, která se v inscenaci citují – „bezpodmínečné odmlčení“, rozuměj zklidnění a smíření.

Cíl inscenátorů je zřejmý: vysmát se jednomu z vybájených pojmů, kterým se prezident Zeman (tedy starý jezevec) a spol. snaží šermovat s úmyslem vyvolávat napětí ve společnosti, a všimnout si jak těch, kdo jsou této nálepce vystaveni, tak těch, kdo jí operují. Detektivní linie má v inscenaci, předváděné ve stylu filmů noir, sloužit jako vlákno, na které se zavěsí jednotlivá hrdinova zastavení.

RECENZE: Miss Amerika. Hořkosladký americký sen Miřenky Čechové

Problematické je však jak ono vlákno, tak to, co na něm visí. Děj se rozvíjí zmatečně a přerývaně, s úkroky, které působí dojmem až surreálné „cochcárny“ – následovat by za některými scénami mohlo prakticky cokoli. To by ale koneckonců tolik nevadilo – kabaretní forma jisté rozvolnění umožňuje. Podstatnější jsou samotné scény, kterým až na výjimky (lingvistický monolog Andrey Buršové o pyšné, výlučné samohlásce „a “v pojmu pražská kavárna) schází nosný textový nápad. Soubor zvolené téma pouze ilustruje, aniž by o něm řekl něco nového, překvapivého; něco, co by téma skutečně otevřelo a diváky dovedlo k zamyšlení. A tak tu na jedné straně vidíme demagogické, agresivní zemanovce v teplákovkách, vyvolávající strašáky národního ohrožení, s dikcí, která připomíná nechvalně známého Jaromíra Soukupa, a na druhé straně zde defilují jaloví, idealističtí intelektuálkové, prozpěvující prostinké bojovné songy, angažující se tak, aby se nevystavili nějakému riziku, či povýšené a předpojatě přistupující k názorovým oponentům. Přitom samo scénické provedení se dá považovat za vydařené. Herci hrají s viditelnou energií, dokážou ostře tvarovat groteskní karikatury, dobře zpívají. Výstupy jsou obvykle neseny chytlavým jevištním nápadem, nepostrádají atmosféru (důležitý podíl má živý kytarový doprovod Josefa Horváta). Co ale naplat, když se jen „šlape voda“.

V éře, kdy se politická satira veřejně provozuje nonstop, kdy každý může na Facebooku napsat nějaký jízlivý status o tom, co se kolem děje, vyvstává otázka, jak satiru na divadle uchopit? Co má divákům nabídnout? Obávám se, že metoda rychlého spíchnutí za tři týdny – jak tvůrci Švandova divadla bezelstně prozradili v programu – není tou správnou cestou.