Nikoho by tehdy snad ani ve snu nenapadlo, že detailní, a často až intimní záběry z Putinova nástupu k moci a jeho předvolební kampaně, za dvacet let poslouží veřejnosti k zjištění, co se tehdy odehrávalo mimo televizní obrazovky a jak je možné, že muž, kterého nikdo nezná, s malou přestávkou už téměř dvě dekády de facto ovlivňuje celý svět. Manskij, do té doby kameraman ruské televize, nabídku stát bok po boku nového prezidenta Ruska od počátku využívá na maximum, a nedlouho poté vzniká první film o prezidentovi, chtělo by se až říct s lidskou tváří.
Jenže některé záběry v něm chybí. A jak roky plynou, nabývá pravděpodobně režisér dojmu, že se právě tyto záběry mohou stát cennými pro analýzu Putinova nástupu a zasazení celého příběhu do kontextu. Ačkoliv dokument trvá přes 100 minut a některé záběry jsou delší, než by mohly být, nuda při jeho sledování rozhodně nehrozí. A to ani lidem, kteří se tolik o ruskou politiku nezajímají. Film je totiž barvitým svědectvím nejen jeho politické kariéry a kampaně, ale především medailonkem muže, který si i přes svoje postavení také chce zajít na pivo nebo si zaplavat.
Příjemným zpestřením a zároveň důležitým dokreslením ‚nové éry‘ Ruska jsou pak také scény odehrávající se mimo kancelář Putina, ať už při návštěvě své bývalé učitelky, doma u Jelcinů při sčítání hlasů voleb roku 2000 nebo přímo v rodině režiséra. Právě Manského manželka i dvě dcery autenticky odrážejí naladění společnosti, nejistotu i strach, kterou vyvolává heslo o nástupu ‚pevné ruky‘. Vtáhnout diváky do děje pomáhá i podmanivá hudba, která jednotlivé scény výstižně rámuje.
Manskij se v dokumentu bezesporu ukazuje jako výborný a zkušený reportér. Nebojí se prezidentovi pokládat kontroverzní otázky, ani mu odporovat, například co se týče návratu ke staré sovětské hymně, a svým profesionálním vystupováním a zdánlivým přátelstvím dokáže získat od Putina i přiznání, která by se jinak nejspíš nedozvěděl.
Film doplňují četné komentáře režiséra, které zasazují zobrazované scény do kontextu a zdůrazňují, proč právě teď a tady je na místě záběry znovu vytáhnout do popředí. Ve spoustě případech komentáře dokument ocení především ti, kteří se v ruské politice příliš neorientují, na druhou stranu mnoho působit až lehce jednostranným náhledem na věc.
I přesto se dokumentu nedá upřít jednoznačný vzdělávací potenciál a schopnost podat ucelený chronologický obraz tehdejších dějin, který v čase jen nabyl na významnosti. Jedinou vadou na kráse tak zůstává fakt, že lidé v Rusku se na dokument nepodívají a samotný Manskij svůj festival filmů musel přesunout do Litvy.