Jasná příběhová linka, sycená dynamicky rozvíjeným dějem. Šikovně, ba ideálně vedený autorský tanec mezi kótami vysoké literatury a populárního melodramatu. V hlavní roli žena, respektive různé typy žen. A časoprostorové kulisy tentokrát aktuálnější, pro běžného uživatele lépe hmatatelné než třicátá až šedesátá léta v Haně (2017) nebo dějiny bezmála celé republiky jako v Tichých rocích (2019): poslední tři dekády, čili minulost nedávná, blízká, vlastně až děsivě naléhavá. Proč?
Protože Listopád je žánrově dystopie, prozaická lekce z kontrafaktuálních dějin, beletristická studie na téma „co by, kdyby“. Co by se stalo, kdyby to 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze nabralo jiný směr, jinou energii. Kdyby se mrtvolná normalizace v závěru své éry prudce zombifikovala, chytla nový dech a brutálně se vyřádila na všech těch, kdo se odvážili proti jejím věrozvěstům Husákovi, Jakešovi, Štrougalovi & spol. jakkoli protestovat: ať slovem, nebo tělem.
Alena Mornštajnová - Listopád.
Ráno před zrcadlem
Start příběhu je ostrý. Mornštajnová bere do hry spíš metody raného stalinismu, tedy přelomu čtyřicátých a padesátých let, než normalizace, kdy teatrální mučení a vraždění, ohavné týrání celých rodin až do pátého kolene vyklidilo pole donucovacím praktikám „s lidskou tváří“, jako vyhazovy ze škol, ze zaměstnání, nepřestajná buzerace kvůli délce vlasového porostu, ošacení, „závadné“ kultuře a podobně. Hlavní hrdinka Listopádu padne obratem na samé dno.
Ze dne na den je z Marie „bývalý člověk“. Za rozvracení socialistické republiky vyfasuje dvacet let, manžel je podle vzoru z Orwellova 1984 vaporizován, a malá dcera ocejchována jako dítě, jehož rodiče zoufale nezvládli výchovu. A tak se potomka vzdali a přenechali péči o její další osobnostní rozvoj státu. Respektive státu v malém, jejž představuje „ozdravovna“, varianta dětského domova, kde jsou mladé stromky ohýbány, jak si režimní lesník přeje. Žádná realita, jenom blud. Nula pravdy a tisíc procent ideologicky přifouknuté fikce. Veselá forbína před oponou a ohavný teror v zákulisí.
Nejvíc čtenáře na tom příběhu od počátku zneklidňuje, jak blízko je z něj do skutečnosti. Ostatně autorka v prologu zlověstně sděluje, že „všechno, co je zde napsáno“ se „kdysi kdesi dělo a někde na světě stále děje“. Nejen třicátá léta v Rusku nebo Německu, nejen úpatí padesátých let v Československu, ale i současnost v Severní Koreji, v Číně a znovu v Rusku – prostě ve všech těch slabých, vyčerpaných nebo rovnou zhroucených státech s ustrašenou stádní mentalitou, kterou táhne na všeobecnou porážku zhmotnělý pocit méněcennosti, maskovaný za suverénního vůdce, co si každé ráno před zrcadlem zvýrazňuje své rádobybožské rysy.
Mornštajnová ostatně s bohem ve svém příběhu v druhém, nebo spíš třetím plánu pracuje. Hlavní hrdinka se jmenuje Marie, její muž Josef, jejich dcera Magdalena; text často rozsvěcují motivy typu svatozář, víra nebo dub jako strom, který žije dva tisíce let. Tím vším je příběhová linka naléhavější, neodbytnější; tím spíš má v příběhu to hmatatelné, každodenní zlo svůj nadosobní protipól – spásné, nebo aspoň nadějeplné, víc tušené než zřejmé dobro. Podobně jako v Haně a Tichých rocích je i v Listopádu navzdory veškeré dějinné brutalitě finále útěšné; táhlou tragédii, která strhává k pasivitě a trpnosti, střídá vůle k činnosti, k aktivnímu, novému životu.
Pohádka do tmy
Románový příběh je spletený ze dvou linek: v té první je matka ve vězení, v té druhé dcera v „ozdravovně“. První je trestána a druhá tvarována tak, aby neměla nikdy na žádný zločin, kterého se dopustila její matka, ani pomyšlení. Scény ze života jedné a druhé se prolínají, kontrastují – a směřují k odcizení. Listopád je nejen románem dystopickým, kontrafaktuálním, ale taky příběhem o přervaném, ztráceném a znovunalézaném vztahu mezi rodiči a dětmi, mezi matkou a dcerou. Příběhem o nekonečném čekání, o hluboké, zdánlivě nepřeklenutelné průrvě v čase, a vlastně i prostoru.
Poté, co Marie vyjde po patnácti letech z kriminálu, je delegována, opět spíš podle Gottwaldova než Husákova mustru, do pohraničí, aby splynula s pracujícím lidem ve vepřinci. Splyne, ale zároveň nastartuje svůj nový osobnostní růst. A přestože finále jejího života je tragické, na duchu Marie rozhodně neztratila.
Alena Mornštajnová
Zatímco poslední dvě prózy Aleny Mornštajnové mířily k minulému, Listopád jde za budoucím, přesněji za tím, co by mohlo být. Jiný vývojový pohyb pak vede textem od obecného ke konkrétnímu. Od rozhárané dějinné situace k osobnostní jednotě, potažmo proměně. Pokud si Marie navzdory krutému trestu zachovala lidství po celý čas příběhu, pak Magdalena tuhle kategorii ztratila rychle ze zřetele. Takže o ni musí bojovat. A jde na to symbolicky od píky: autorka ji nechala psát knížky pro děti, z nichž jedna má titul Pohádky do tmy. A ve tmě, jak známo, bytují všechny podvědomé fantazie, vytěsňované touhy i viny; odtud se vinou všechny příběhy na světě, ať ty pohádkové, nebo ty reálné.
Po předchozích Tichých rocích, možná příliš roztažených v čase, přelidněných a vedených přes příliš generací, napsala Mornštajnová příběh, který je přehledný, koncentrovaný: čistý a jasný. Příběh, který je nakonec silně apelativní. A nevolá jen po přirozeném poutu mezi rodičem a dítětem, po bezpečném rámci rodiny, který zakládá osobnostní jistoty, respektive odbourává nejistoty, pocity méněcennosti a viny. Volá po tom esenciálním, po lidské svobodě. Po právu na jedinečnost, vlastní život, v němž se slovo přirozeně stává činem. Pádným činem.
Alena Mornštajnová: ListopádHost, Brno 2021, 300 stran, prodejní cena 369 Kč. |
