Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: Když je černá bílou. Inscenace Gadžové jdou do nebe je neotřelá

Inscenace Gadžové jdou do nebe (2020). Režie: Jiří Havelka. foto: Husa na provázku

PRAHA - Divadlo Husa na provázku v novém titulu Gadžové jdou do nebe naráží na druhdy slavný hudební film, který na dlouhou dobu ustálil až romantickou představu o Romech. Různá názorová klišé, ale i tabu či předsudky se inscenátoři nyní v nezvyklém open air projektu na téma česko-romského soužití snaží často drsně a nevybíravě bořit
  18:00

Autorská inscenace Jiřího Havelky však navíc místy absurdně ukazuje, že i podobné divadelní korekce našich představ mají limity. Obrázky znevýhodněných menšin, ať už to jsou Romové, gayové, migranti, nebo třeba handicapovaní lidé, patří k látkám, které si české divadlo poslední roky často objevuje. Vše zabalte do sílícího nacionalismu a rasismu či obyčejné mainstreamové předsudečnosti a máte dramaturgický recept na jadrné, aktuální divadlo.

Ale i u podobně výbušných témat si většinový divák občas povzdechne nad jistou otřepaností, nadužíváním zajetých pohledů. Obrábění společensky třaskavé látky někdy ústí do otřelých či nezajímavých výsledků právě proto, že jsou servírovány stereotypně.

Inscenace Gadžové jdou do nebe (2020). Režie: Jiří Havelka.
Inscenace Gadžové jdou do nebe (2020). Režie: Jiří Havelka.

Provokativní stand-upy

To ale není případ Havelkovy kolektivní autorské inscenace Gadžové jdou do nebe. Ne že by nevyužíval různá klišé, prostřednictvím kterých se díváme na Romy a oni zase na bílou většinu. Naznačenou černobílost pohledů tady Havelka předvádí v originálním textovém i formálním hávu, čímž logicky zvyšuje dramatický účin výsledku. Překvapivou formu zdivadelnění v tomto více než dvouhodinovém večeru s živou hudbou tady zpočátku představuje žánr autorsko-kolektivních stand-upů.

Po této podobě ovšem tvůrci nesáhli pro dnešní módnost a oblíbenost těchto krátkých, často zpola improvizovaných výstupů a dialogů s publikem. Souvislosti jsou hlubší. Stand-up jako žánr se totiž od počátku své existence v anglických varieté přelomu 18. a 19. století velmi otevřeně a nevybíravě otíral především o vnitřní napětí, xenofobii a rasismus, jak jej pochopitelně multietnická koloniální společnost znala.

Komentování rasismu, společenských i politických problémů, sexuálních tabu se už v původním stand-up žánru stalo nejen divácky vděčnou materií, ale také svérázným testem nejrůznějších konvencí a provokovalo se tak lidské myšlení i pohled na naznačené problémy.

Podobně to nyní činí také Havelkova inscenace. V první půli se ve vtipných sólových výstupech aktérů odkazuje na počátky zkoušení a hledání celého výsledku. Už tímto tvaruje optiku publika, které se tak zároveň dočká tradiční umělecké podoby tohoto druhu komedie (inscenace nese podtitul Comedy Ghetto): stand-up komik účinkuje vestoje před publikem a mluví přímo na něj. Vypráví příběhy a monology, které potom na posilněnou prokládá krátkými vtipy. Je jasné, že vulgárním jazykem se tady nešetří…

Jako ti sršni bžodajó a ščípajó

Sedmdesát diváků se tady přes osobní příběhy setkává s provázkovskými herci, ale i se třemi konkrétními romskými performery (Pavlína Matiová, Kristína Richterová a David Tišer), dostává i tolik žádaný „černý“ humor. A při sprostých (dnes by se řeklo nekorektních) vtipech o Romech, které většinou znáte, se tady často namísto smíchu stydíte. A toto stylové i emoční znejišťování publika, přepólovávání stereotypních pohledů podle mne patří k největším kladům inscenace.

K těm dalším lze řadit skvostný Matiové zpěv, autenticitu romského projevu nebo onen nasládle a humanisticky znějící „romantický“ rasismus při konstatování nejedné pozitivní diskriminace.

Po přestávce jde Havelka se svým kolektivem v zaměňování stereotypů a černé za bílou ještě dál. Na prostém pódiu s divanem a namnoze v civilních kostýmech režie divákům předstrčí projev prvního romského prezidenta, první romské herečky přebírající Oscara, aby vše korunovalo inscenování volně šiřitelné (freeware) počítačové hry Matiční ulice.

Kolem ní byl obrovský rozruch, protože hlavní náplní tohoto herního „počinu“ byl „boj za práva bílé rasy“, objevovaly se v něm rasistické texty, a porušoval tak zákony České republiky. Havelkovi Romové tady ale střílejí a posílají do nebe přítomné bílé gadže. No a výtečnou tečku za zdařilým večerem tvoří monolog ze slavné Maryši v podání romské herečky, která se ovšem hned od počátku večera opakovaně deklaruje jako bílá umělkyně.

Připomeňme si: „Třebas hlópá, třebas nemám tolik rozumu jako vy, zato ale srdce mám… Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a ščípajó, až ušcípajó. Každé jako ten ščór na člověka přileze a répne si (…). Nikdo už na mě pěkně nepromluví (…)“.

Dramaturgické krédo i umělecké snažení večera jsou tedy jasné. Jak by černá Maryša proměnila třeba vás?

JIŘÍ HAVELKA A KOL.: GADŽOVÉ JDOU DO NEBE (COMEDY GHETTO)

Režie: Jiří Havelka

Dramaturgie: Martin Sládeček

Výprava: Matěj Sýkora

Divadlo Husa na provázku, premiéra 29. 5.

Autor: