rdinka a zároveň vypravěčka příběhu se jmenuje Ida, žije v Římě, ale původem je ze sicilské Messiny. A právě původ, minulost, dětství a dospívání se jí najednou začnou znovu zhmotňovat před očima. Vrací se totiž na pár dní k matce, která hodlá prodat jejich někdejší společný byt. Otec je zdánlivě mimo záběr, mimo hru. Kdysi, když bylo Idě třináct, totiž zmizel. Nejprve v návalech těžkých depresí, později doopravdy: jednoho dne opustil byt a už se nevrátil. A protože mrtvola se nikdy nenašla, zůstalo interpretační pole doširoka otevřené i po čtvrt století. Většinou je to ale hrůzný a bezedný chřtán, v jehož černotě nachází Ida postupně jen samý emoční zmar: otcův, matčin, své někdejší spolužačky a hlavně svůj vlastní. Jako by nic neplatilo, všechno bylo jinak...
Ida má sice manžela, jenže jejich vztah nefunguje, jede samospádem; jsou párem bez dětí i beze smyslu, možná s přítomností, ale bez budoucnosti. Takže hrdinčin návrat do Messiny je jasnou regresí, cestou za rájem a bezpečím dětství. Jenže nostalgie, někdy rovnou melancholie má na svém rubu zoufalou prázdnotu: míjení, neporozumění, nezájem.
Idin dávný domov není útěšnou oázou, nýbrž „mrtvým pokojem zatopeným přívaly vzpomínek“. Titulní „přízraky“ pak pouštějí do žánru psychologické prózy černé paprsky tísně, úzkosti a strachu. Stíny, které se míhají po zdech bytu, mají čím dál častěji otcovu podobu; jistě ne náhodou se kapitoly jmenují „Jméno“, „Tělo“, „Hlas“. Ztracený otec je nakonec monstrum a Ida cítí, že za jeho zmizení nese hlavní díl viny ona.
Kouzelná kniha
Kniha je napsaná živou, silně vizuální a básnivě probarvovanou řečí, jež se táhne jako filmová vyprávění Federika Felliniho. A nejen táhne, taky blikotá, vlní se a převaluje – a občas vynese vzhůru svůj tragický rub. Je to příběh prošpikovaný symbolikou a narážkami: V den, kdy otec zmizel, se dceři „objevila“ první menstruace. Mezi Messinou a Římem je zřetelné napětí: Messina je poezie dětství, Řím próza dospělosti, bezprostřední emoce se přetahují s distancovaným rozumem. Otcova postava se do života matky i dcery vrací jako voda: jako moře, na něž je vidět z okna bytu; jako déšť, který jim zatéká stropem do jedné místnosti; jako hlubina, v níž se Ida topí ve svých snech. Topí se, protože neví, kdo je. Ostatně lidé, s nimiž se baví – včetně vlastní matky – znají lépe její pořad v rozhlase než ji samotnou...
Nadia Terranova napsala kouzelnou knihu. Rekviem za zmizelého otce. Emoční početnici, v níž většina rovnic nemá řešení. Deník maskování vlastního pádu a hroucení. Hypotézu, že minulost lze tvarovat, sérii selhávajících pokusů o reinterpretaci, přepisování toho, co se už jednou nevratně událo. Snové vyznání domu, který své obyvatele pohlcuje, bere si z nich každým dnem větší sousto. Příběh rekonstrukce, respektive pokusu o rekonstrukci: někdejšího bydliště i aktuálního života. Příběh, kde se slovo stává tělem, kde se v rámcovém vyprávění o ztraceném otci zrcadlí finální historka o tragicky zemřelé životní lásce. Knihu, kterou rozeznívají teskná Chopinova nokturna a vůbec romantické tóny lásky a smrti. Přízračné lásky a nesmrtelného sbohem.
NADIA TERRANOVA: SBOHEM, PŘÍZRAKY |
