Ambice českých filmařů vypovídat o dění za hranicemi jejich vlasti byla na letošním jihlavském festivalu zřetelná: v sekci Česká radost soutěžil také snímek Central Bus Station Tomáše Elšíka odehrávající se na telavivském autobusovém nádraží nebo film Kateřiny Turečkové Iluze věnovaný politické situaci v Maďarsku. Adresáty filmů přitom nejsou jen čeští diváci, ale globální publikum.
Právě snímek Kibera se v tomto směru asi nejlépe připodobnil kvalitnímu mezinárodnímu standardu, který bývá k vidění třeba na festivalu Jeden svět nebo právě na tom jihlavském. Ostatně podobně vystavěný snímek o africké komunitě, jehož autoři rovněž pocházejí ze střední Evropy, letos zvítězil v jihlavské sekci Svědectví o přírodě – byl to film rakouských dokumentaristů Floriana Weigensamer a Christiana Krönese Vítejte v Sodomě o životě na obří skládce elektronického odpadu v Ghaně.
RECENZE: Zlatý podraz. Pocta basketu a lidskému charakteru |
Režisér Martin Páv se do příběhu keňského slumu Kibera nepustil sám. Snímek podpořený také crowdfundingovou kampaní je výsledkem poměrně široké spolupráce tvůrců. U zrodu projektu stáli Jiří Pasz a Eva Krutílková a součástí štábu byli také bratři a filmaři Simon a Raphael Okongovi, kteří ve slumu vyrůstali. Pro diváky je pak průvodcem po slumu další tamní rodák, mladý fotograf Donwilson Odhiambo, s nímž filmaři opakovaně navštěvují pozoruhodné osobnosti Kibery: jsou mezi nimi umělci, obětavá učitelka, jež je HIV pozitivní stejně jako mnohé z dětí, moderátoři místní rozhlasové stanice, organizátorka podpůrné skupiny ovdovělých žen či trenér mládežnického boxerského mužstva.
Z jejich výpovědí se postupně skládá obraz pozoruhodného místa s jedinečnou atmosférou. Je to živelně budované město s několika sty tisíc obyvatel, které dokáže fungovat bez institucí, které obvykle považujeme za nezbytné, například (po většinu času) bez policejního dohledu: samozřejmě to ale neznamená, že by šlo o nějaký utopický ráj. Drastická scéna lynčování dost důrazně připomíná limity lidové spravedlnosti, jež tu vládne.
Hořící pneumatiky jsou ostatně jakýmsi univerzálním vyjadřovacím nástrojem obyvatel Kibery – hodně jich vzplane i po prezidentských volbách v roce 2017, k nimž snímek směřuje a které mu dodávají dramatický náboj. Keňští voliči stále odevzdávají hlasy více podle kmenové příslušnosti kandidátů než podle jejich programu a většina obyvatel Kibery pochází z kmenové linie, jejíž kandidáti vždy končili v opozici. Dokument působivě rozvíjí motiv obav, aby se neopakovaly násilnosti z doby před deseti lety – a ačkoli se zdá, že jsou v tom všichni v Kibeře zajedno, povolební frustrace stejně násilí vyvolá, i když so něco méně děsivými následky než v minulosti.
Necelou hodinu a půl trvající snímek dokáže u diváků vzbudit přesvědčivý dojem, že skutečně dobře poznali život v keňském slumu a mentalitu jeho obyvatel. Jistě je to zčásti iluze, ale i to krátké nahlédnutí je obohacující a otevírá prostor pro množství úvah o fungování lidské společnosti v 21. století.
KIBERA: PŘÍBĚH SLUMU ČR 2018 Režie: Martin Páv Kamera: Petr Racek, Simmon Okongo Premiéra 1. 11. |
