26. února 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Kočka na rozpálené plechové střeše. Tennessee Williams ve zlaté kleci

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Herečka Sienna Millerová. Inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herečka Sienna Millerová. Inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše. | foto: NT LIVE

Pražské kino Aero ve čtvrtek 22. února promítlo záznam londýnské moderní verze americké klasiky Kočka na rozpálené plechové střeše se Siennou Millerovou a Jackem O’Connellem v rolích nešťastného manželského páru.

Australan usazený v Evropě Benedict Andrews sice už začal točit i filmy (debut Una měl v amerických kinech premiéru na podzim), jeho hlavní kreativní pole ale dosud zůstává na jevišti. Někteří kritici jeho divadelní tvorbu označují za konceptuální, čemuž se sám brání s tím, že ho pouze zajímá napětí mezi fyzickými projevy pod tlakem hranic jeviště. Cyklus přenosů londýnského divadla do světových kin NT Live Andrewse zatím představil jako odborníka na vášnivá jižanská dramata rozbitých lidí od Tennesseeho Williamse. Na podzim 2014 jsme i v Česku na plátně viděli Gillian Andersonovou v roli uvadající krásky Blanche, jejíž sestup do nevědomí vyšinutí v dramatu Tramvaj do stanice Touha podtrhovalo pomalu se otáčející jeviště. Časová aktualizace, výrazná scéna a filmové hvězdy v hlavních rolích charakterizují také inscenaci, kterou promítlo žižkovské kino Aero.

Sienna Millerová a Jack O´Connell. Inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše.
Herec Jack O´Connell. Inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše.

Kočka na rozpálené plechové střeše měla premiéru na Broadwayi v režii Elii Kazana v roce 1955, stejně jako Tramvaj vzápětí získala Pulitzerovu cenu a vznikla podle ní dodnes slavná filmová adaptace. S odkazem sex-appealu Paula Newmana a Elizabeth Taylorové se Andrews vyrovnal jednoduše. Zoufalost, houževnatost i sexualita frustrované Maggie, jež marně usiluje o lásku svého muže, v podání štíhlé blondýny Sienny Millerové působí jinak, urputněji a zároveň emancipovaněji. Mladší Jack O’Connell s potetovaným tělem a image nebezpečného spratka vyzařuje silné sebedestruktivní odhodlání, které v prostředí vytvořeném na jevišti divadla Apollo dává svůj smysl.

Ložnice v domě bohatého podnikatele Velkého taťky, na jehož narozeniny se sešla celá rodina, v pojetí scénografky Magdy Williové vypadá jako zlatá klec. Velký prostor obklopený vysokými zlatými metalickými stěnami, které pocitově ještě zvyšují vznětlivost a dusnost atmosféry, zůstává poloprázdný jako Maggiino bezdětné manželství. Černé saténové povlečení manželského lože symbolizuje jeho mrtvolnost. Lesk, zlato a černá dominují i kostýmům, jimiž tu postavy krášlí svá těla, ačkoliv v konverzacích ukazují špínu svých duší. Sprchu na scéně nehalí žádné závěsy. V tomto domě se už nedá nikam ukrýt a kam utéct.

Představení uvádí ze záznamu pražské kino Aero a v dalších třech měsících dalších šest kinosálů v Česku (jejich seznam je na webu Vícnežfilm.cz). V londýnském West Endu se Kočka hrála loni v létě, tedy v období, kdy se i odehrává. Předbouřková dusivost na jevišti ale umocňovat okolními vlivy ani nepotřebovala. Tenze mezi postavami sálá, všichni herci včetně záměrně otravných dětí dodržují režisérovy pokyny k fyzickému herectví. Hayley Squiresová (proslavená Loachovým dramatem Já, Daniel Blake) tvoří protipól Maggie, Colm Meaney (jeden z nejvěrnějších protagonistů seriálu Star Trek) dodává charisma a důstojnost patriarchovi, jehož onen večer čeká několik osudových zklamání. Nikomu se nedaří zcela přirozeně zvládnout jižanský přízvuk, který tu na sebe upozorňuje svou těžkostí. Komplikovaným emocím svých zlomených postav zato herci viditelně rozumí.

Děj Kočky se dá vystihnout ještě hůře než v případě Tramvaje a Brick s Maggie v sobě nemají tak velkolepou tragickou sílu jako Blanche naivně spoléhající na laskavost cizinců. Andrews nicméně znovu prokazuje, jak mu Williams a jeho vášnivé touhy sedí. Přestože představení hostilo komerční divadlo Apollo, vyšlo z produkce nekomerční scény Young Vic, na konci éry ředitele Davida Lana, jenž pomohl v Británii prosadit nebojácné režiséry jako Andrews nebo Ivo van Hove (Pohled z mostu). Režiséry, kteří svůj obdiv ke klasice prokazují tím, že ji rozeberou, obnaží, zamyslí se nad ní a složí ji do obrazu, který říká to samé jako originál, ale emotivněji.

Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše

Režie: Benedict Andrews

Záznam z londýnského divadla Apollo – kino Aero, Praha 22. 2.

Iva Přivřelová, filmová publicistka
  • 0Diskuse