Inscenace Martiny Schlegelové prezentuje hru o Faidřině údělu, psanou z retrospektivního a moderními reáliemi obohaceného pohledu. Tím pádem ji charakterizuje postupný ponor do labyrintu zvrácených vztahů s výrazným zoofilním motivem. Faidřina matka Pásifaé (Dana Poláková) zplodila totiž s bílým býkem zrůdu Minotaura (Zbyšek Humpolec), zatímco dcery Faidru (Tereza Vilišová) a Ariadnu (Hedvika Řezáčová) porodila svému manželovi, krétskému králi Minosovi (Dušan Sitek).
Hlavní hrdinka venkovní produkce pak v dospělém věku vzplane vášní k nevlastnímu synovi Hippolytovi (Lukáš Černoch), jehož otcem je vladař Theseus (Václav Vašák). Tento i jinými autory (Seneca, Enquist) reflektovaný vztah však Carrová nazírá méně obvyklou optikou, Hippolytos tu totiž není obětí, bránící se „nelegálnímu“ vztahu. Výrazný part má v této ironicky zabarvené tragédii také Theseus, suverénní macho, který svoje sexuální úspěchy propojuje s politickými rozhodnutími. To názorně přiblíží epizoda s prosebnicemi, neboť koláží dvou textů byla štvanická inscenace obohacena o současnou migrantskou problematiku. K řeckým břehům míří na nafukovacím člunu uprchlice a skutečné plavidlo s herečkami se objevuje v efektním výjevu na Vltavě.
Tento obraz rozšiřuje úvodní, spíš konverzační rovinu produkce, „přírodních“ oživení začíná přibývat, atmosféru ovšem přibarví i mnou „oblíbený“ stroboskop. Theseus zbědované uprchlice zprvu přijmout odmítá, pak ale svoluje k legalizaci jejich pobytu, přičemž se těší na možná dobrodružství s cizinkami. Jeho mluvčí, povýšenecky s ženami jednající, připomíná některými verbálními obraty podržtašky naší politické scény. Propletenec na antické téma spěje k Hippolytově smrti a hrůznému setkání Faidry s již mrtvými členy rodiny, včetně děs nahánějícího Minotaura.
Minotaurus – poloha čirého hororu
Realizace poměrně zajímavé variace na středomořskou mytologii naráží na technické problémy: sice je s výraznou podmanivostí neostře nasvícen připomínaný člun na řece, zato amplifikace hudebního podkresu Ivana Achera ho činí pro ucho značně agresivním, a navíc rozmlžuje srozumitelnost textu, který prosebnice deklamují či zpívají. Ostatně i aktualizace touto utečeneckou epizodou působí dost prvoplánově.
Solidní herecké výkony vykazují stylový rozptyl, Tereza Vilišová, zvláště v úvodních výstupech, zvýrazňuje Faidru rétorickým patosem možná až příliš, Václav Vašák je pak Theseem nesofistikovaně chlapácky věrohodným. Civilní projev do fatálností prosycené produkce vnášejí Tomáš Kobr jako mluvčí, balancující na hraně blazeovanosti a horlivosti (herec ztvárnil i vynálezce Daidala), a v malé roli chůvy domáckou starostlivostí bodující Natálie Drabiščáková. Polohou čirého hororu bez ironické příměsi – a hlasem dobarveným echem – přispívá pak do finálového běsnění Zbyšek Humpolec v partu Minotaura.
Čím naše emoce a reflexi inscenačně upravená fúze dvou libret obohatila? Obávám se, že do evokace osudových událostí soukromých i společenských je ve štvanickém projektu namícháno příliš mnoho ingrediencí, takže si mohou navzájem překážet. A kdo si před návštěvou ostrovního divadelního zážitku nezopakoval fakta z komplikované antické mytologie, nejspíš nebude vědět, „která bije“.
Marina Carrová: Konec Faidry, Anna Saavedra: Prosebnice. Překlad: Ester Žantovská Režie: Martina Schlegelová Dramaturgie: Marie Špalová Scéna: Dragan Stojčevski Kostýmy: Petr Vítek Hudba a sound design: Ivan Acher Antická Štvanice, česká premiéra 2. září |
